„Ne. Nikdy nechtěla hrát v mých filmech. Tomu se opravdu vyhýbá velkým obloukem. Ona se kolikrát za mnou přijede podívat na plac, jak nám to jde. Přijede dobít baterky. Ale ona je to taková paní Columbová, ona je radši za kamerou,“ řekl Strach.
Režisér přiznal, že každý jeho film byl pro manželku, která je také jeho prvním divákem a kritikem. Vždycky se bojí, jestli se jí film bude líbit.
„Asi nejvíc zaskočená byla filmem Santiniho jazyk. Byly tam takové trošku nepřítomné, nechápající oči. Ale pak se potvrdilo, že ten její vkus je jistým způsobem přesný, protože mám pocit, že Santiniho jazyk mainstream také nepobral, že ho nepochopil,“ řekl.
Ani další členové rodiny se Strachovi do jeho filmů nenabízejí. Tatínek je bankéř, maminka také a bratr je chirurg.
„Každý má svou jinou profesi, takže před kameru mi nelezou. I když jednou jsem maminku a tatínka obsadil do Ztracené brány. Ale jenom sedí v první řadě v kostele při mši. Mám je tam zafixované v tom filmu, ale nic víc,“ prozradil s tím, že do filmu Vrásky z lásky pak obsadil babičku a dědečka své manželky. „Sedí v tom důchoďáku. Je ale spíš obsadil věk, protože jim bylo hodně přes osmdesát tehdy, takže tam patřili, ale ne jenom proto, že jsou z rodiny.“
Jiří Strach už jako dítě hrál ve filmech, takže jeho rodiče byli zvyklí na jeho přítomnost na filmovém place. To také ovlivnilo jeho výběr profese. Jen maminka se trochu bála, aby synův sen nebyl příliš naivní a neuskutečnitelný.
„To byl rok 1987 nebo 1988, vlastně stále ještě totalita, a bez červených puntíků, které široko daleko v naší rodině nikdo neměl, by mě asi na FAMU ti staří, co tam učili dřív, pravděpodobně nevzali. Naštěstí mezitím přišel ten spásný listopad, který zesvobodnil i pražskou FAMU, takže jsem v roce 1991 mohl nastoupit ke studiu na vysoké škole,“ přiznal režisér a dodal, že kdyby se nevěnoval režii, zřejmě by byl lékařem nebo knězem.
„Skončil bych jako brácha, jako lékař. Mám pocit, že to je profese, která je lidsky cenná. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že by mi možná slušela i role kněze, zpovědníka. To by mě hrozně bavilo.“
Jiří Dvořák (vlevo) a režisér Jiří Strach, ale i další herci natáčejí na hradě Pernštejn pohádku Šťastný smolař.
Režisér přiznal, že nemá problém na place úkolovat herce, od toho tam přece je. Je ale rozdíl, když má kolem sebe vrstevníky, jako jsou Ivan Trojan, Jiří Dvořák nebo Anna Geislerová. Práce s nimi je podle něj trochu snazší.
„Jsou profíci, takže vnímají režiséra jako někoho, koho mají aspoň drobek respektovat nebo minimálně mu přinášet nápady. Obtížnější a složitější, takovou diplomatičtější misí vždycky je, když člověk pracuje s těmi staršími herci, dokonce s těmi bardy. Třeba s Jiřinou Jiráskovou nebo Jiřinou Bohdalovou se opravdu pracuje jinak,“ říká.
„Ale na druhou stranu je u nich tolik zkušeností a tolik respektu, že postavit se před tyhle legendy a nafoukaně, namistrovaně na ně chtít něco vyrežírovat, pozdvihovat se nad ně, to by mi nebylo vlastní. To bych nedokázal a myslím, že i ony by ze mě měly legraci,“ říká Strach, který si prý až s odstupem let dovolí hodnotit svá díla. Za nejpovedenější snímky považuje Operace Silver A, BrainStorm, Osmy a Anděl Páně.
