Na plakátech k turné vás označují za nejlepšího skladatele filmové hudby této éry. To jsou hodně silná slova.
Víte, kdybych si takové věci připouštěl, tak bych mohl zůstat sedět doma a nerozhodl bych se jezdit po světě a hrát před lidmi. Ztotožňuji se s citátem Richarda Strausse, který říkal, že je prvotřídním druhořadým skladatelem.
Proč jste se rozhodl vydat na turné až teď? Na scéně jste už více než čtvrt století.
V kariéře každého tvůrce přijde moment, kdy se musí podívat svému publiku do očí. A já si položil jednoduchou otázku – kdy jindy než teď?
Není v tom i trochu touhy po přímém kontaktu a ocenění?
Určitě, všichni jsme přece rádi obdivováni.
Budete mít trému? Muzikanti či herci jí často trpí...
... ale rozhodně ne tak moc jako já.
Co s tím tedy budete dělat?
Nic. Naučil jsem se, že strachu nemůžete dovolit, aby vám ovládal život. A taky pomáhá umět se zasmát sám sobě.
Vyžaduje to jistou míru sebejistoty a pokory.
Určitě, naštěstí pokaždé, když dostanu novou nabídku, v prvotní fázi zjišťuji, že nemám vůbec žádný nápad. A to je ta část, která mě vždy uzemní a připomene mi, abych byl pokorným člověkem.
Když jste začínal psát hudbu, měl jste k dispozici v podstatě jenom syntezátor. Pracujete s ním dodnes. Co vás na něm tolik baví?
Nejdříve jsem různě experimentoval s pianem, i když moje matka tomu spíše říkala rozbíjení piana. Pak jsem chtěl psát nové a nové písničky, orchestr samozřejmě nepřicházel kvůli financím v úvahu, tak jsem si pořídil syntezátor a stal se velmi úspěšným v umění imitovat orchestr.
Je něco, co vás při psaní filmové hudby opravdu trápí?
Kompromisy. Protože od chvíle, kdy se mi v hlavě zrodí nápad, melodie, následuje už jenom pouhé dělání kompromisů při její realizaci. Jediné, o co se snažím, je udělat jich co nejméně.
Hans Zimmer v O2 aréně Hans Zimmer zahraje v Praze s ČNSO v sobotu 7. května 2016 ve 20.00. Vstupenky jsou k dispozici v síti Ticketportal. |
Další kompromisy musíte zajisté učinit i při spolupráci s režiséry.
To asi při každé spolupráci. Trochu mi to připomíná fungování v hudební skupině. Někde se sejdeme, režisér mi povypráví příběh a já ho pak pomocí hudby doladím.
S Christopherem Nolanem jste spolupracoval už na pěti filmech a plánujete další. Funguje to s ním stejně?
Ano. Pouze s výjimkou toho, že v jeho případě mluvíme o příběhu kvůli mně poněkud déle. Abych se v něm zorientoval. Chris muzice opravdu rozumí. Pochopil jsem to při tvorbě hudby k Interstellaru, kdy jsme museli nahrávat na dvou místech zároveň. A tak za mě Chris zaskočil a nahrával s orchestrem v jednom z londýnských kostelů.
Kromě Nolana jste pracoval s desítkami dalších režisérů. Musí se vám líbit příběh jejich filmu, abyste se k němu rozhodl napsat hudbu?
Nemusí. Dělal jsem hudbu k filmům, jejichž příběhy se mi nelíbily. Třeba snímek Dvanáct let v řetězech. Myslím, že je vynikající a obdivuhodný, ale k tomu snad ani nejde mít jiný přístup než ryzí odpor.
Souhlasíte s názorem amerického skladatele Aarona Coplanda, že většina hollywoodských filmů má takovou hudbu, jakou si zaslouží?
Pak si však taky připusťme, že každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží. Musíte si uvědomit, že nikdo nejde točit film se záměrem, aby byl špatný. Nikdo nenapíše hudbu s touhou, aby byla naprosto neposlouchatelná. Vždycky se ze sebe snažíte dostat to nejlepší, jenže někdy vám okolnosti nepřejí a zklamete. Jenže kdybychom nikdy neudělali chybu, kde bychom teď asi byli?
Je hudba vaším posláním?
Hudba je hra. Mám v sobě skrytý pocit viny, že jsem nikdy v životě nepracoval. Já si pořád jenom hraju. Jsem naprosto nezaměstnatelný. Na druhou stranu pro mě neexistují žádné víkendy ani svátky. Tvořím neustále.
Pro mnoho mladých skladatelů jste idolem. Máte vy nějaký?
Fascinuje mě osud britského komika Tommyho Coopera, který celý život bavil tisíce lidí až do posledního dechu, než dostal infarkt během přímého přenosu a zemřel. Bavit lidi až do konce. To je podle mě skvěle strávený život.
