Na výrobě světélkujícího zeleného slizu jako vyšitého z holywoodského trháku není nic složitého. Pohodlně ho zvládnete doma s pomůckami za pár korun. Vydrží v originálním stavu několik dnů, a tak je to nevinná vánoční zábava prakticky bez dlouhodobých následků (tedy pokud si při pokusu dáte pozor na prsty). Pokud chcete trvanlivou variantu, použijte verzi s lepidlem Herkules.
Budeme potřebovat dvě základní suroviny: bramborový škrob a borax (tetraboritan sodný). Zatímco běžný bramborový škrob seženete nejspíše v prvních větších potravinách, pro borax budete muset do specializovanějšího obchodu. Používá se běžně jako hnojivo pro zeleninu a ovocné stromy nebo jako přípravek na změkčování vody, moření dřeva a proti korozi. Měli byste ho tedy snadno sehnat v prodejnách zahradnických potřeb nebo v lépe zásobených klasických drogeriích.
Co budete potřebovat?
Pro větší působivost doporučujeme navíc:
|
Úplný seznam pomůcek naleznete vlevo v boxíku. Položky uvedené ve spodní části nejsou nezbytné pro zdar experimentu, mohou však pomoci dodat vašemu slizu ještě originálnější vzhled.
Jak na to
Do skleněné nádoby nalijte přibližně 200 ml horké vody a přidejte několik čajových lžiček boraxu. Míchejte do získání zcela nasyceného roztoku, tedy do chvíle, kdy se přestanou krystalky ve vodě rozpouštět. Případné nerozpuštěné zbytky nechte usadit na dno.
Ze starého zvýrazňovače vyndejte kleštěmi houbičku s barvivem. Vložte ji do rendlíku s 200 ml vlažné vody a pomocí lžičky důkladně vylouhujte. Měli byste získat intenzivně světélkující roztok. K obarvení lze místo zvýrazňovače použít i několik kapek potravinářské barvy. Do rendlíku můžete také přidat barevné třpytky, flitry, barevný písek nebo trochu magnezia pro úpravu konzistence slizu.
Obarvenou vodu v rendlíku uveďte k varu a v odměrce nebo hrníčku si mezitím připravte směs 25 gramů škrobu a 50 ml studené vody. Škrob krátce rozmíchejte, za intenzivního míchání vlijte do vroucí směsi v rendlíku a ihned ji odstavte z plamene. Do získané gelovité hmoty vmíchejte přibližně 30-40 ml nasyceného roztoku boraxu a pokračujte v intenzivním míchání až do vychladnutí. Během krátké chvíle dojde ke vzniku hustého lepivého slizu, který postupně získá pružnou konzistenci. V případě, že se nám chladnoucí směs zdá příliš lepivá, vmíchejte ještě malé množství roztoku boraxu. S poměrem škrobu a boraxu můžete zkusit experimentovat.
Pozor: Až do úplného vychladnutí se směsi nedotýkejte holýma rukama. Kvůli lepivé konzistenci horké směsi může snadno dojít k popálení.
Váš sliz je hotov. Měl by mít nelepivou pružnou texturu umožňující zformování kuličky či tvrdší úder bez výrazné ztráty tvaru. Pokud ho však necháme v klidu, po chvíli se rozlije na beztvarou louži vyplňující všechny záhyby. Pod ultrafialovým či modrým světlem také bude intenzivně zeleně fluoreskovat. Pokud ho uschováte v samozavíracím sáčku nebo krabičce s víčkem, měl by vám několik dní vydržet. Časem však může ztratit elastické vlastnosti a začít více lepit.
Jak to funguje
Škrob se skládá ze vzájemně propojených molekul glukózy tvořících dlouhá stočená vlákna připomínající vzhledem vlněný provázek. V suchém škrobu jsou pak tyto řetězce svinuty v kulatých škrobových zrnech podobných klubíčku. Po přidání škrobu do horké vody dojde vlivem teploty k rozmotání tohoto klubíčka a uvolnění jednotlivých provázků do okolí. Při promíchávání se jednotlivá volná vlákna k sobě lepí a navzájem si překáží, což se projeví zhoustnutím směsi.
Experiment vznikl díky VŠCHT.
Tetraboritan sodný vytvoří po rozpuštění ve vodě boritanové anionty [B(OH)4]-. Ty se podobně jako bodláky na vlněném svetru pevně přichytí ke škrobovým vláknům a navzájem je spojí v nerozmotatelnou síť. Původně kapalný roztok se tak promění v hustý nelepivý gel, který je pružný při zmáčknutí a teče jen velmi neochotně.
Obdobným způsobem se chová velké množství běžně používaných lepidel včetně populárního lepidla Herkules. To obsahuje směs polyvinylacetátu a polyvinylalkoholu s podobnými vlastnostmi, jako má škrob. Smícháním tohoto lepidla s malým množstvím boraxového roztoku tak vznikne bílá pružná hmota, která se po roztrhnutí po chvíli opět spojí v jeden celek (ukázka na YouTube).
Od krvavých her k pneumatikám
Myšlenka na propojení dlouhých molekul do pevné a pružné sítě však není vůbec nová. Zvláštní mechanické vlastnosti přírodních polymerů byly známy již středoamerickým domorodým kulturám. Některé se naučily zpracovávat za horka latexové mléko kaučukovníku, ze kterého se následně vyráběly třeba míče sloužící ke krvavým rituálním hrám.
Tento materiál logicky vzbudil pozornost u evropských kolonizátorů, kteří brzy odhalili tajemství jeho výroby. Přírodní kaučuk tak záhy našel široké uplatnění od gum na gumování přes pružné hadice až po voděodolné oblečení a obuv. V proměnlivých teplotních podmínkách Evropy však kaučuk trpěl několika nectnostmi zabraňujícími širšímu použití. Při mrazech se do té doby pružná hmota stávala křehkou a drolivou. Na slunci se naopak pogumované předměty často neoddělitelně lepily k sobě.
S řešením tohoto problému přišel po mnoha neúspěšných pokusech v roce 1839 až Charles Goodyear, kterého napadlo zahřát směs kaučuku a síry na vysokou teplotu. Během tohoto procesu nazývaného vulkanizace dochází k zesíťování polymerních molekul pomocí krátkých můstků tvořených sírou. Získaný materiál se ukázal jako ideální mimo jiné pro konstrukci moderních pneumatik, které si zachovávají pružnost v širokém rozsahu teplot.
V žádném případě sliz samozřejmě nekonzumujte a zabraňte jeho kontaktu s potravinami. Pokud nechcete mít na nábytku nebo třeba na koberci fleky, nenechávejte na nich ležet sliz delší dobu (např. přes noc). Určitě není na škodu si po dokončení dárku umýt ruce.
Tento experiment pro vás připravili Jan Havlík a Petr Holzhauser z katedry učitelství a humanitních věd, VŠCHT Praha.
