Především Venezuela bývala dlouhá léta laboratoří socialistických experimentů dotovaných z ropných příjmů. Hugo Chávez, který v roce 1998 triumfoval v prezidentských volbách, se rád stavěl do role hlavního odpůrce ambic Spojených států přičemž se přirovnával k bojovníkovi proti španělské koloniální nadvládě Simónu Bolívarovi.
V Argentině se zase politici rádi hlásili k památce bývalého prezidenta Juana Dominga Peróna, který po sobě zanechal svébytnou nacionalistickou ideologii s prvky socialismu. Přerozdělování příjmů, národní jednota a silná vláda. To byly ideály, na které voliči dlouho slyšeli. Nyní je však situace jiná a lidé chtějí změnu.
„Kromě jisté únavy z dlouhé vlády jedné politické strany je to především hospodářská situace, sociální problémy v jednotlivých zemích, korupční aféry, rostoucí zločinnost a něco, co bych nazval ztrátou pudu sebezáchovy vládnoucích politických elit,“ vysvětlil iDNES.cz Josef Opatrný ze Střediska ibero-amerických studií Univerzity Karlovy.
Postupný pád brazilské prezidentky
Jedním ze signálů změny byly už na jaře masové protesty v Brazílii. Statisíce lidí požadovaly v ulicích řádné prošetření korupční kauzy kolem ropného koncernu Petrobras, do které je zapletená i samotná prezidentka Dilma Rousseffová.
„Nejvyšší představitelé režimů si začali myslet, že jejich stromy mohou růst do nebe. Jmenovali svoje nejbližší příbuzné do vysokých vládních funkcí či na taková místa, která jim umožňovala přístup k vlivu a finančním zdrojům. Například snaha Dilmy Rousseffové jmenovat přítelkyni ředitelkou největšího státního podniku v Latinské Americe Petrobrasu. Toho Petrobrasu, z jehož fondů byli upláceni opoziční poslanci a placeni poslanci vládních stran,“ pokračuje Opatrný.
Osmašedesátiletá Rousseffová z vládnoucí Strany pracujících loni na podzim obhájila prezidentské křeslo, ovšem jen velmi těsně. Ve svém povolebním projevu slíbila, že zemi vyvede z ekonomické stagnace, nic takového se jí však nepodařilo - kurz brazilského realu prudce klesá a inflace stoupá, jak připomíná web Foreign Policy.
Poslanecká sněmovna kvůli korupčním kauzám na začátku prosince přijala návrh opozice na sesazení Rousseffové. „Myslím, že Rousseffová teď svého loňského těsného vítězství nad kandidátem brazilských opozičních sil trpce lituje. Proces v zákonodárném sboru, který by mohl ukončit její prezidentský mandát, byl už zahájen, jeho výsledek není ovšem zdaleka jistý,“ uvádí Opatrný.
I kdyby Rousseffová snahu o sesazení ustála, není podle analytiků příliš pravděpodobné, že ve funkci vydrží až do řádných voleb v roce 2018.
Argentina věří v nového prezidenta
Levice skomírá i v sousední Argentině, v jejímž čele až dosud stála prezidentka Cristina Fernándezová. Dvaašedesátiletá vdova po bývalém prezidentovi Néstorovi Kirchnerovi měla za sebou dvě volební období a proto v listopadových volbách nemohla znovu kandidovat.
Za svého následníka vybrala levicového politika Daniela Scioliho, který po prvním kole vedl. Těsným poměrem 51,4 procenta hlasů ku 48,6 procentům však nakonec v napínavé volbě vyhrál starosta Buenos Aires a někdejší šéf fotbalového klubu Boca Juniors Mauricio Macri.
Šestapadesátiletý Macri pochází z bohaté podnikatelské rodiny a hlásí se k pravicovým ideálům, v jejichž duchu také založil v roce 2003 stranu Závazek ke změně.
Po volbách okamžitě slíbil urychlit reformy, které by vedly k ekonomickému oživení zadlužené země. Fernandézová mu zanechala zemi ve velmi špatném stavu. Opozice ji viní z růstu inflace, snížení kupní síly pesa i stagnujícího ekonomického růstu.
Fernandézová se opírala především o nižší vrstvy, jejichž přízeň si zajistila sociálními dávkami a dotovanými cenami některých potravin, píše BBC. To vedlo k rozsáhlým vládním výdajům, se kterými si Macri musí nyní poradit. Napravit chyby Fernándezové však pro něj nebude lehké a podle analytiků se mu to v dohledné době nemůže povést.
Ačkoliv je Argentina prezidentským systémem, Macri nemá oporu ani v parlamentu, ani v senátu a dekrety, kterými by mohl parlament obejít, smí vydávat jen v naléhavých případech. Sněmovna se navíc částečně obmění nejdříve za dva roky, tedy v půlce Macriho volebního období.
„Volič pak samozřejmě do příštích voleb zapomene, kdo problémy v zemi způsobil nebo jim přihlížel a je docela pravděpodobné, že zase zvolí do čela země Cristinu Fernándezovou,“ předpovídá Opatrný.
Případ Venezuela
V nejhorší situaci na kontinentu je Venezuela. Jihoamerická ropná velmoc spěla k problémům už od Chávezova nástupu, pravice však nedokázala během dlouhých let jeho vlády nabídnout voličům zajímavou alternativu.
Chávez se tak udržel v křesle až do své smrti v roce 2013, kdy prezidentský úřad odkázal Nicolási Madurovi, někdejšímu řidiči autobusu bez vysokoškolského vzdělání. Maduro však nemá Chávezovu podporu ani charisma a volby vyhrál jen velmi těsně.
Příděly a černý trh. Venezuela je na pokraji rozpadu |
Země se během jeho dosavadní vlády propadla ještě více do ekonomické krize a režim byl nucen zavést přídělový systém na potraviny a některé základní zboží. V zemi, která se s padajícími cenami ropy řítí k bankrotu, už prakticky neexistuje střední třída a obyvatele sužuje raketová inflace. Venezuela navíc figuruje na nelichotivém druhém místě žebříčku zemí s největším počtem vražd.
„Když vstupoval Chávez do politické života, venezuelský zahraniční obchod závisel z osmdesáti procent na ropě. Dnes závisí díky Chávezovi a Madurovi na ropě z pětadevadesáti procent, a to v době, kdy má barel třetinu ceny ve srovnání s minulým rokem,“ vysvětluje Opatrný. Cena ropy se v prosinci propadla na 35 dolarů za barel, přičemž ještě loni v červnu se ceny pohybovaly nad hranicí sta dolarů za barel.
Není proto divu, že lidé už měli současného vedení dost a v letošních prosincových volbách zvolili opoziční koalici Stůl demokratické jednoty (MUD). Maduro však má mandát až do roku 2019, a nový parlament tak stojí proti těžkému protivníkovi.
MUD se netají tím, že chce nechat vyvolat referendum o Madurově odvolání. Prezident však hned po volbách dal najevo, že je odhodlaný vládnout pomocí prezidentských dekretů a žádá přezkoumání voleb, které byly podle něj zmanipulované. Podle Madura totiž zvítězila „fašistická pravice“.
„Domnívám se, že situace ve Venezuele může skutečně dospět k vytvoření diktátorského režimu. Maduro opakovaně hovořil o svém odhodlání nepřipustit demontáž socialismu jedenadvacátého století a ochotě vládnout s lidem a armádou. Ochota armády podlehnout tomuto lákání bude asi pro budoucí vývoj v zemi rozhodující,“ konstatuje Opatrný.
Budoucnost Jižní Ameriky tak není vůbec jistá. I pokud by nově zvolení politici ve Venezuele a Argentině vydrželi a prosadili svou politiku, nelze hovořit o obratu na celém kontinentu. V Chile, Ekvádoru, Bolívii, Nikarague, Dominikánské republice či na Kubě jsou stále levicové vlády. I tam je však podhoubí pro změnu.
„Výsledek voleb v Argentině a Venezuele sice svědčí o jisté ztrátě sympatií latinskoamerické levice u voličů regionu, loňské volby v dalších zemích jako byla Guatemala a Kostarika tento trend už tak výrazně nepotvrzují. Pro jeho potvrzení bude asi třeba čekat na příští rok, zejména na Peru, kde to ovšem na vítězství levice také nevypadá,“ uzavírá Opatrný.
Chávezovu smrt oplakal i kubánský vůdce Fidel Castro:
12. dubna 2013 |
