Marine Corps Marathon je celosvětově největší běžecký závod na 42 kilometrů, který nenabízí vítězům žádné peněžní odměny. Naopak, kdo se jej chce zúčastnit, zaplatí startovné ve výši bezmála pět tisíc korun. Letos se běžel už počtyřicáté.
„Je to nadační a vzpomínková akce. Náhodou jsem na ni narazil na sociální sítí a tato myšlenka mě nadchla a pohltila, protože jsem hodně soutěživý. Řekl bych, že láká celosvětově hodně vojáků, ale zúčastnit se jí může kdokoli. Byla to hurá akce, moc jsem se nerozmýšlel,“ přibližuje Jiří Kokeš z Brna.
Zájem o účast na letošním ročníku projevilo kolem čtvrt milionu lidí z různých koutů USA i zámoří, vychutnat atmosféru však nakonec mohl jen zlomek nadšenců.
„Američané ze všeho dělají senzaci, takže pořádali loterii o několika kolech, v níž vylosovali 30 tisíc účastníků. Člověk do posledního momentu neví, jestli poběží. Prošel jeden z osmi zájemců a já to štěstí měl! Když jste z Česka, je to poměrně nákladná věc,“ přibližuje Kokeš.
V armádě dlouho působil na pozici řidiče tanku. Po přeložení k útvaru do Bučovic usedá už jen za volanty „běžných vozidel“. Právě i vzhledem k profesi se ho symbolický smysl amerického závodu vnitřně dotýká, doprovod mu dělala manželka a sestra s partnerem.
Běžce občerstvovali vojáci v rukavičkách
Vůbec poprvé američtí mariňáci závod uspořádali v roce 1976 mimo jiné za účelem přilákání nových lidí do svých řad. Popularita vojenské služby totiž po válce ve Vietnamu v USA prudce klesla. Dnes svojí účastí v závodě běžci především vzdávají hold vojákům padlým v zahraničních misích a startovným přispívají třeba na údržbu pietních míst.
Maratonci každoročně vybíhají na trať přímo od Pentagonu za výstřelu z děla. Letos trvalo pětadvacet minut než celý dav protnul startovní pásku.
„Přidělili mi číslo skoro na chvostu maratonu, takže jsem to vzal po česku a po boku vyhrazeném pro pěší sprintoval ještě před výstřelem na začátek startovního pole. Nedokážu si představit předbíhat 30 tisíc lidí, je to pro mě neuvěřitelně vysilující“ vzpomíná. Nikdy předtím s tolika závodníky nesoupeřil.
Obdiv českého závodníka sklidili mariňáci, kteří celý maraton absolvovali v kanadách a uniformě, stejně tak jejich kolegové, kteří v deštivém počasí stáli u trasy ve slavnostních stejnokrojích a v bílých rukavičkách a podávali závodníkům občerstvení.
„Modrou mílí nazývají úsek v polovině závodu, kde jsou s rozestupem půl metru po obou stranách trasy fotky padlých vojáků. Mariňáci tam z amerických vlajek utvoří nad hlavami závodníků střechu a každý tou úzkou uličkou musí proběhnout samostatně. Kvůli tomu se v podstatě maraton běží. Vybalil jsem tam vlajku s nápisem Czech army a proběhl jsem to s rukou nahoře. Kvůli tomu jsem do toho šel, zanechalo to ve mně stopu,“ líčí nadšenec.
Na závod se důkladně připravoval čtyři měsíce a ze tří desítek tisíc lidí nakonec doběhl na skvělé 120. příčce.
Jak sám říká, má velkou výhodu, že může trénovat i v práci, kde má běh jako součást fyzické přípravy. Navíc mu dává volnost a naplňuje ho. „Emoce tam přetékaly už od startu. Možná si někdo řekne, že jsem amerikanofil, ale to, co jsem tam zažil a viděl, jak to místní prožívají, mě neuvěřitelně naplnilo. Bylo to nezapomenutelné a hned bych běžel znovu,“ dodává.
Každý měsíc uběhne přes 500 kilometrů
Jedny běžecké tenisky má Jiří Kokeš zhruba na čtvrt roku, v nohách má totiž v době příprav na závod každý měsíc přes pět set kilometrů.
„Od třinácti jsem dělal atletiku, pak jezdil na kole. Asi před sedmnácti lety jsem se při tom ale opakovaně zranil, poprvé mě srazilo auto, pak jsem na závodě přeletěl přes řidítka. Odnesla to klíční kost a měl jsem i další zlomeniny, po nichž už mi kolo nedělalo dobře, tak jsem se vrhnul na běhání,“ přibližuje Kokeš.
Účastní se i pražského maratonu a dalších velkých českých běžeckých akcí. Současně je ambasadorem projektu Mattoni FreeRun, jehož cílem je zdarma sdružovat běžeckou veřejnost. Každý týden pořádá výběh Brnem a k jeho skupině se od března připojilo 150 účastníků.
