Zastupitelstvo obce kategoricky odmítlo úmysl státu vydat kus svého území Polsku. Starosta Chrastavy Michael Canov se chce také obrátit na čtyři nejvyšší ústavní činitele, tedy na prezidenta, předsedy obou parlamentních komor a premiéra.
„Plánuji, že usnesení zastupitelstva zašleme nejen na ministerstvo vnitra, ale i panu premiérovi, poslancům a senátorům z Libereckého kraje a hejtmanovi. Doufám, že tím celý absurdní nápad, jak z části Chrastavy udělat Polsko, skončí,“ uvedl.
Pokud stát od svých plánů neustoupí, je připraven podat žalobu pro rozvracení republiky. Starosta na jednání prohlásil: „Toto území patřilo českým zemím už od 11. století“. Chrastava by podle něj přišla o honitbu nebo potencionální ložiska cínové rudy. Lesem navíc procházejí účelové komunikace. „Vznikla by i nelogická výseč do území republiky,“ dodal Canov.
Obyvatelé osady Vítkov patřící pod Chrastavu návrh ministerstva vnitra vnímají negativně. „Nikdo s tím nesouhlasí,“ uvedl předseda osadního výboru Miroslav Balcar. Podle něj jsou tam prameniště potoků a les je důležitý i pro myslivce. „Je to jedno z nejlukrativnějších míst v naší honitbě,“ uvedl.
Ministerstvo se zatím nechce ke konkrétním pozemkům vyjadřovat a čeká na vyjádření obcí, kterých se plochy týkají. Chrastava ho má poslat do 18. prosince. Případné předání pozemků musí schválit vláda. V Libereckém kraji by se to mělo dotknout také katastrálního území Bulovky, Horní Řasnice a Heřmanic.
Nároky Polska vznikly jako důsledek sporu o Těšínsko
Starosta Canov se domnívá, že pokud Česká republika Polsku něco dluží, nechť to zaplatí. „A pokud to nejde kompenzovat finančně a musí zaplatit územím, tak ať to zaplatí územím, které bylo do roku 1958 součástí Polska, nikoli prastarým historickým územím Čech,“ dodal.
Polsko si nárokuje 368 hektarů České republiky. Ministerstvo vnitra mělo pozemky už dříve vytipované, kvůli církevním restitucím ale musí hledat nové. Jeden z vyhlédnutých pozemků je právě les u Chrastavy.
Podle Canova mínění ale ministerstvo vnitra nehájí české zájmy. V mezinárodních smlouvách z roku 1958 a poté i v roce 1992 je podle něj uvedeno, že podoba hranice je konečná a že česká a polská strana nemají vůči sobě žádné územní nároky. Odmítá tvrzení ministerstva, že se musí vycházet z následné dohody o územním vyrovnání, kterou podepsali v roce 1992 tehdejší ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Krzysztof Skubiszewski. Podle Canova je ujednání neplatné, neboť nebylo dáno do sbírky zákonů. Navíc by podle něj hranici mohl změnit jen ústavní zákon.
Nároky Polska vznikly jako důsledek sporu o Těšínsko, který se mezi Československem a Polskem vedl od rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918. K dohodě a podepsání mezistátní smlouvy došlo v roce 1958.
Tehdy se s konečnou platností vytyčily státní hranice. Hranice se zkrátila o 80 kilometrů a na 85 místech se pozemky českých majitelů ocitly na polské straně nebo naopak. Přestože se uskutečnilo územní narovnání, Polsko spočítalo, že přišlo o 368 hektarů, a po roce 1989 byl spor obnoven. České vlády se územní dluh snaží vyřešit přes 20 let.
