„Nikdy z vody nevylezu dřív.“ Martin Valenta zná své tělo dokonale.

„Nikdy z vody nevylezu dřív.“ Martin Valenta zná své tělo dokonale. | foto: Apneaman Static Challenge

Je to daleko lepší pocit, než kdybych dýchal, říká freediver

  • 19
První minutu se mu příjemně točí hlava. Po třech minutách si začne tělo říkat o nádech stahy bránice. „Kontrakce jsou nepříjemné, ale vím, že je vydržím dlouho,” líčí freediver Martin Valenta pocity pod vodou. Silnou vůli prokázal i v závodech v Aquapalace Praha. Ze čtyřmetrové hloubky se vynořil jako vítěz v čase 5:28.

V sobotu 28. listopadu soupeřilo v pražských Čestlicích přes dvacet freediverů, mužů i žen, v zádrži dechu pod vodou. Disciplína zvaná statická apnoe byla v prvním ročníku závodu Apneaman Static Challenge pojatá velmi netradičně. Oproti klasické zádrži dechu v horizontální poloze na hladině s obličejem ve vodě museli závodníci sešplhat po laně do čtyřmetrové hloubky. Na sobě mohli mít jen plavky. Žádný neopren proti zimě, žádné závaží proti vztlaku, žádný noseclip proti úniku vzduchu nosem.

Vítěz, sedmadvacetiletý Martin Valenta z klubu Apneaman.cz, vydržel ve čtyřmetrové hloubce nejdéle, ve finálním pokusu to bylo 5 minut a 28 sekund. Jeho národní rekord je však 8 minut a 11 sekund. Spolu s výsledky ostatních to svědčí o tom, že neobvyklé podmínky v Aquapalace byly pro freedivery skutečně výzvou.

Podívejte se, jak to na závodech vypadalo:

Martine, jak vypadá vaše příprava na zádrž dechu před soutěžním ponorem?
Lehnu si, uvolním se a relaxuji. Pak strečuji celé tělo, hlavně hrudník spolu s mezižeberními svaly, abych nadechl více vzduchu a vydržel pod vodou déle.

Má strečink na výdrž pod vodou velký vliv?
Při častém protahování ano. Pod hladinou jsem pak uvolněný, svaly nejsou v napětí a nespotřebovávají tolik kyslíku. Díky strečinku jsem schopen do sebe dostat více vzduchu, tím prodloužím zádrž dechu i o více než jednu minutu.

Dáváte si před soutěží přípravné zádrže?
Před samotným soutěžním ponorem jsem zvyklý udělat si na suchu jednu zádrž na tři a půl minuty. Hlavně kvůli tomu, abych připravil tělo na maximální výkon a vyplavil přebytečnou krev ze sleziny do oběhu. Tím se zlepší transport kyslíku po těle.

Jak probíhá finální nádech, než jdete pod hladinu?
Nejprve je velký výdech. Pak nádech. Ten mi trvá celkově pětatřicet sekund i s pakováním.

Pakováním? Myslíte, s prominutím, to lapání po vzduchu, jako když je kapr na suchu?
Ano, něco takového. Poté, co se maximálně nadechnu, začnu ještě postupně natlačovat vzduch do plic kořenem jazyka, jako píst. Je možné napakovat do sebe i více jak dva litry vzduchu.

Apneaman Static Challenge 2016

Výsledková listina

Muži:
Martin Valenta - 05:39
Martin Zajac - 04:44
Michal Rišian - 04:05

Ženy:
Barbora Ivanská - 03:17
Kateřina Šuranská - 02:57
Jana Balounová - 02:50

V tomto závodě jste pak musel netradičně sešplhat do čtyřmetrové hloubky, bez závaží...
Museli jsme se držet lana, abychom nevyplavali na hladinu. Nebyli jsme proto v tak komfortní pozici jako při běžných závodech. Proto jsem vydržel v kvalifikaci 5 minut 39 sekund, ale normálně, položený na hladině, vydržím i více než osm minut.

Nenatekla vám bez noseclipu voda do nosu?
V ústech i v nosu máte vzduch, který brání vodě, aby se dovnitř dostala.

Kontrakce bolí. A vzkazují, že vše je OK

Jaké máte pod vodou pocity, minutu za minutou?
Když se ponořím, zdá se mi, že se točím dokola. Je to hrozně příjemný pocit, daleko lepší, než kdybych normálně dýchal. Po první minutě točení ustává. Začínám si zádrž uvědomovat. Pak začínám myslet na to, abych uvolnil každý sval v těle.

Kdy to začne být nepříjemné?
Po třetí minutě začínají kontrakce. Tady, bez neoprenu a v chladnější vodě byly větší, horší. To začíná boj. Pocity jsou špatné, ale protože to hodně trénuju, vím, že to vydržím dlouho, takže mi to ani tak nevadí.

Co znamenají kontrakce bránice?
Je to známka toho, že je všechno v pořádku. Tělo reaguje na zvýšenou hladinu oxidu uhličitého. Kdyby kontrakce nepřišly, nevěděl bych, kdy se mám vynořit. V průběhu reaguji na různé situace - z tréninku například vím, že když jsou kontrakce hodně silné, je něco v nepořádku a musím ven dřív, abych ještě zvládl splnit protokol.

Jaký protokol?
Do patnácti sekund od vynoření musím zvednout ruku, spojit ukazováček a palec a říct „I am OK“, udržet hlavu a ústa nad hladinou a nikdo se mě přitom nesmí dotknout, nesmí mi pomáhat. Jinak přijde diskvalifikace.

Mistryně světa je Češka

Ve vodě nedýchala 8,5 minuty. Při světovém rekordu se jí chtělo spát

Před výkonem ve statické apnoi i během něj je důležité se maximálně uvolnit.

Co je na výdrži pod vodou na závodní úrovni náročné?
Statická apnoe je náročná především mentálně. Většině freediverů to nechce trénovat, i když se to dá provozovat doma na gauči. Akorát zadržujete dech, na tom nic není. Mě to baví, vím, že se tím posunu i v dalších dynamických disciplínách, kdy se pod vodou plave na nádech maximální vzdálenost, s ploutvemi i bez.

Co vás udrží dole? Když se můžete vynořit, kdykoli se rozhodnete...
Ve statikách je úspěšný cílevědomý, vyrovnaný člověk, který dokáže poznat své tělo a vědět, kdy vylézt. Hodně lidí s tím má problém. Buď vylezou brzo, nebo pozdě. Moje filozofie je, nikdy se nevynořit dřív. Vždycky vydržím až na samotnou hranu, kdy už se mám vynořit. Nikdy to nevzdávám. Když se ptám ostatních, proč se vynořili, tak často říkají, že se jim nechtělo nebo je to nebavilo.

Máte tak silnou vůli i jinde v životě?
Ano. Byl jsem schopný trénovat i osm hodin denně basketbal až do toho bodu, že jsem měl problém s vyhřezlou ploténkou. A mimo sport jsem vždy odhodlaný dokončit i sebetěžší věc a neztrácet u toho hlavu.

Když nevylezu včas, následuje blackout nebo samba

Jak to, že je člověk vlastně vůbec schopný zůstat pod vodou tak dlouho?
Tělo je tak fyziologicky nastavené, dokáže pod vodou vydržet. Na obličeji máme receptory, které řeknou mozku, že jsme pod vodou, že má začít šetřit kyslík. Stáhne krev do jádra: mozek, srdce, plíce. Nic jiného skoro neprokrvuje, tím pádem vydržíte pod vodou déle. Tomu se říká diving reflex.

Pro lepší výkon musíte tedy dokonale poznat svoje tělo...
Ano. Benefit navíc je to, že ho znám natolik, že dva tři dny dopředu vím, že bych mohl být nemocný. Dám si vitamíny, vysadím trénink, pár dní si odpočinu a můžu znovu trénovat, aniž bych tělo oslabil průběhem nemoci. Myslím, že by to měl umět poznat každý.

Teď, když už to své tělo znáte, už asi nejdete na krev ani v onom basketbalu?
To bych ani neřekl. Dravost ve mně je pořád.

Martin Valenta

Je mu sedmadvacet let, s freedivingem začal před šesti lety. Po dvou letech ho vzali do reprezentačního týmu na mistrovství světa, kde české družstvo skončilo třetí. Pracuje ve Vrchlabí jako koordinátor výroby a programátor výrobního systému svářečské techniky.

Říkáte, že z vody nelezete předčasně. Jak ale poznáte, že už je čas?
Nejdřív mám kontrakce, pak rozpoznám, že nastává hypoxie, cítím, že mi začíná docházet kyslík. Přesně vím, kdy se mám vynořit. Mám to naučené z tréninků.

Co když nevylezete?
Přijde blackout, ztráta vědomí, nebo samba, nekontrolovatelný pohyb svalů. Proto musí být při freedivingu vždy někdo s vámi, takzvaný buddy. Protože se ve vodě trénuje vždycky ve dvou, je podle mě freediving daleko bezpečnější sport než třeba basketbal nebo horolezectví, ze kterého mám spoustu zranění.

Když ale přesně cítíte, kdy máte vylézt, buddyho přece nepotřebujete...
Nikdy ale nevíte, jestli zrovna nejste třeba před virózou, potom může přijít problém dřív než obvykle.

Už jste někdy vylezl pozdě?
Ano, „vylezl“. Na prvních závodech, kde jsem se ještě tolik neznal, jsem měl blackout. Pak jsem se vyspal a druhý den se mi další dvě disciplíny povedly. Tam jsem zjistil, že závodní atmosféra mě nerozhodí, naopak se dokážu více vyhecovat než v tréninku.

Proč vás to neustálé překonávání sebe sama baví?
Líbí se mi, jak se to vyvíjelo od začátku. Na prvních trénincích několikanásobně překonáte svůj odhad, vydržíte pod vodou déle, než jste si do té doby myslel. Pak znovu a znovu. To jsou strašlivě krásné pocity.

Tak se cítí Bůh

Freediver popisuje své pocity hluboko pod hladinou, kde ustanou všechny ruchy a šumy

„Tak se cítí bůh.“

Pak ale přijde zákonitě bod, kdy to začne stagnovat...
Pak je potřeba trénovat. Furt. Trénuji šest dní v týdnu. Někdy toho mám plné zuby, ale když se překonám, zase mě to žene dopředu. Trénink je náročný, hlavně když si neustále přidáváte, ale rozhodně je to lepší než se nikam neposouvat.

Jak hledáte ve Vrchlabí buddyho ochotného trénovat šest dní v týdnu?
Mám jednoho a pak znám všechny plavčíky v bazénu, protože tam chodím odmala plavat. Ti na mě dohlížejí.

A jak si vůbec český freediving stojí na světových soutěžích?
Češi vozí z týmového mistrovství světa pokaždé medaili, i když zlatou zatím ne. Z individuálních mistrovství máme ale i zlaté. A dokážeme se srovnávat i s profesionály, co jsou za to placení.

Je pro vás freediving jen věcí výkonu?
Ne. Líbí se mi na tom i to, že v práci je všude ruch, spousta vjemů, pod vodou je však krásné ticho, krása korálů a pohoda. Když má člověk natrénováno, může zůstat dole relativně dlouho v příjemných pocitech a jen se kochat.