Hlava francouzského státu během několika dnů navštívila Washington a Moskvu, kde se setkala prezidenty Barackem Obamou a Vladimirem Putinem, sešla se i s kancléřkou Angelou Merkelovou a premiéry Davidem Cameronem a Matteem Renzim. V neposlední řadě Francie požádala o pomoc celou Evropskou Unii prostřednictvím čl. 42.7 Lisabonské smlouvy.
Výsledek Hollandova úsilí je ale zatím skromný. Zdá se, že snaha o vytvoření široké koalice proti IS naráží na dva základní problémy. Prvním je různost zájmů jednotlivých mocností, druhým je rostoucí přesvědčení, že ani případná vojenská porážka IS problém (islámského) terorismu nevyřeší.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Čeho tedy Hollande zatím dosáhl? Američané slíbili sdílet s Francouzi zpravodajské informace a koordinovat své letecké útoky, včetně volby cílů útoků. Britové nabídli vyslání vojáků do Mali, aby tak umožnili Paříži stáhnout část svého kontingentu z Afriky.
Berlín přišel s podporou ve formě nasazení průzkumných letadel a uvažuje i o vyslání pozemních jednotek. Tyto (pozitivní) výsledky jednání byly v zásadě předvídatelné. Konec konců jsou všechny uvedené země členy Severoatlantické aliance, sdílejí pohled na příčiny syrské krize a měly by se proto dokázat poměrně snadno domluvit na vedení společných bojových akcí.
Klíčová cesta do Ruska
Z hlediska vytvoření aliance proti IS byla nejdůležitější návštěva Ruska, která měla přinést překlenutí rozporů mezi Moskvou a uskupením západních a arabských zemí, vedeným Washingtonem.
Jednání Hollande - Putin skončila ruskou nabídkou spolupráce ve zpravodajské oblasti a slibem, že Kreml nebude bombardovat ty části protiasadovské opozice, které bojují proti IS. To měl být, alespoň podle Paříže, ten nejvýznamnější výsledek kremelských konzultací. Umožnil by totiž soustředění sil a bojového úsilí jednotlivých ozbrojených opozičních skupin na porážku společného nepřítele.
Optimismus ale nevydržel dlouho. Nedělní ruský útok na tržnici ve městě Ariha, tedy na území, kde se nevyskytují žádné síly IS, znamenal porušení kremelského slibu. Ukázal, jak snadno vítězí reálná politika nad proklamovanými ideály společného boje proti terorismu.
Co je platné, že spolupráce zahraničních účastníků syrského konfliktu v boji proti IS by patrně vedla k porážce teroristů, když se znovu a znovu ukazuje, jak obtížné je takovou alianci vytvořit. Důvodem je skutečnost, že zahraniční účastníci konfliktu sice sdílejí společného nepřítele (IS), zároveň jsou ale zásadně rozděleni v tom, kde vidí příčiny současné krize a v představách o další budoucnosti Asadova režimu.
Zatímco Západ, arabské země i Turecko volají po diktátorově odstranění, Moskva, Teherán a Havana naopak Asada jednoznačně podporují. Výsledkem je stav, kdy Sýrie stále více připomíná dějiště tzv. zástupné války. Tedy konfliktu, ve kterém soupeřící strany, jako je například Moskva a Washington, podporují různé účastníky ozbrojeného boje a snaží se tak oslabit protivníka, aniž by se jejich vlastní ozbrojené síly dostaly do přímého střetnutí.
Minimální šance na zničení terorismu
Druhým důvodem, proč jsou mocnosti tak málo ochotné obětovat vlastní zájmy, a soustředit se na boj s IS, je skutečnost, že ani případná vojenská porážka teroristů nemůže problém islámského terorismu vyřešit. IS není ani zdaleka jediné teroristické uskupení, které vyhlásilo válku lidskosti. Není dokonce ani skupinou, která má na svědomí nejvíce lidských životů – v této strašlivé disciplíně stále ještě vede Boko Haram, operující především v Africe.
Jistě, IS na sebe momentálně strhnul největší pozornost médií, ale to by neměl být důvod pro přehlížení faktů. Je smutnou skutečností, že terorismus obecně nás provází vlastně od nepaměti. A dokonce, i když se soustředíme jenom na několik posledních desetiletí, pak uvidíme početnou galerii zločinců a dlouhou řadu zvrácených ideologií.
Útok na olympiádu v Mnichově proslavil Černé září, ale vedle něho existovaly mnohé další teroristické skupiny, podporované OOP. Další celebritou mezi teroristy byl Abú Nidál, který byl vystřídán Hamasem. Pro IS bychom neměli zapomínat ani na Hizbaláh a hlavní mediální hvězdu minulého desetiletí – al-Káidu.
Když se na problém islámského terorismu podíváme z historické perspektivy, pak uvidíme, že naděje na jeho vykořenění je asi stejná, jako naděje na odstranění obchodu s narkotiky, prostituce, nebo jiných forem „běžné“ kriminality.
Samozřejmě platí, že s terorismem můžeme a musíme bojovat, ale měli bychom být schopni si uvědomit širší souvislosti. Tedy především, že jde o dlouhodobý proces, který neukončí nějaké jedno, byť sebevětší, vítězství. Naopak – k cíli (tedy zatlačování a oslabování terorismu a ke snižování počtu obětí) povede jenom trpělivá a racionální práce.
Měli bychom si uvědomit, že terorismus, přes všechny hrůzy, které rozsévá, není schopen naši civilizaci ani porazit, ani významně oslabit. Jediný, kdo nás může ohrozit, jsme my sami, pokud budeme teroristům nahrávat, pokud převezmeme jejich způsob černobílého uvažování a extremistické argumentace.
Stále totiž platí, že na silnicích umírá mnohonásobně více lidí, než rukama teroristů. Proto bychom se měli vyvarovat základní chyby – přehnané reakce, která by dala za pravdu teroristům a nahnala do náruče islamistických náborářů další desítky tisíc mladých evropských muslimů.
Rusové poslali nad Sýrii svoje stíhačky i s raketami vzduch-vzduch.
