Různých stylů motorek existuje hodně. Stupaček ale ještě stokrát víc. Stejně jako stroje, na kterých jsou instalovány, mají různý výraz a svými tvary posílají svému okolí jasný vzkaz o svém poslání na tomto světě.
Samostatnou kapitolou a opravdovou šlechtou mezi zařízeními sloužícími pro spočinutí nohou pilota motocyklu jsou stupačky závodní. Ve valné většině se jedná o technické unikáty snoubící v sobě střídmost, maximální odolnost, lehkost a především stoprocentní spolehlivost.
U turistického stroje znamená selhání odřené plasty a maximálně nějaký ten šrám na jezdci. Při zradě stupačky u závodního biku jde o život.
Stupačkové sety na sportovní i závodní motocykly si jejich piloti pořizují hlavně z toho důvodu, že sériové nenabízí žádné možnosti nastavení a vůbec nezohledňují například velikost nohy nebo vzrůst jezdce.
Zakázkově vyráběné stupačky například nabízejí od třech do dvanácti poloh různého umístění nohy a tím i změnu posazu na motocyklu. Pomineme-li estetickou odlišnost takovéhoto precizně frézovaného produktu od originálu, tak v neposlední řadě, pokud jsou z kvalitního materiálu, mohou zabránit v případě pádu většímu poškození rámu a jiných částí motocyklu. Fungují zároveň jako velmi pevná konzole, která odděluje jezdce od asfaltu.
„Použité materiály jsou velmi důležité. Laciné, dobře vypadající stupačky asijské provenience nesplňují účel v zásadní věci a tou je naprostá kontrola ve vztahu motocykl-nohy. Stupačky se vlní a závodník má pocit, že motocykl takzvaně plave,“ vysvětluje Pavel Kuzma, majitel společnosti PP Tuning, která se zabývá zakázkovou výrobou prémiových závodních přepákování. A protože v krizi nekvalitní výrobky opustí stroj jako první a nepomohou při pádu.
Tuzemský výrobce proto používá kalený materiál, s označením 7075 T6, který patří k nejtvrdší slitině hliníku, jakou lze sehnat. Má pevnostní vlastnosti oceli, ale váhu hliníku. Jedná se o materiál používaný v leteckém průmyslu. Není tajemstvím, že jeho producentem je Rusko. „Páčky bývají vždy osazeny ložisky a povrch materiálu kryje tvrdý elox, což je úprava materiálu, která vzniká při minusových teplotách a utvoří na povrchu i uvnitř materiálu vrstvu, která chrání a zpevňuje a celou sestavu ještě zhutní,“ odkrývá část tajemství Pavel Kuzma.
Pohoda při práci
Baculaté cruisery a choppery nabízejí svým jezdcům a nezřídka i spolujezdcům komfort rozlehlých ploten s divokými dekory ve tvaru plamenů, orlů, umrlčích lebek nebo kostěných pařátů. Materiálem se tady nešetří a na nějaké to deko se nehledí.
Plocha sloužící ke spočinutí chodidla bývá nezřídka samostatně odpružená a stupačky jezdce bývají doplněny o důmyslné systémy přepákování, zajišťujícímu obsluhu řadící páky a zadní brzdy v drtivé většině směrem vpřed, kam až nohy dosáhnou. Když levá noha dokončí svou práci a zařadí odpovídající rychlostní stupeň, nalezne odpočinek na stupačkách instalovaných třeba na padacích rámech a umožní tak jezdci si na mašině téměř lehnout.
Železo do bahna
Protipól luxusních přistávacích ploch pro boty tvoří stupačky pro motokros a ostatní terénní disciplíny. Zpravidla se jedná o úspornou „ohrádku“ se zubatou horní hranou sloužící k fixaci boty v extrémních podmínkách. Otvory ve stupačce odpadává bahno a další nečistoty nabalené na podrážku.
Ve standardním provedení bývají tyto stupačky železné. Jediným výstřelkem může být masivní dural, zatímco mistrovské mašiny používají vznešený titan. Terénní stroje sloužící k expedičním účelům a mají za úkol dopravit jezdce i s nákladem tisíce kilometrů zpevněnými i nezpevněnými cestami, mívají centrální část stupaček vyplněnu gumou, která přeci jenom částečně tlumí vibrace mašiny přenášené do nohou.
Výlet s policajtem
Turistické motorky jsou ve valné většině nastrojeny macatými celogumovými válečky, poskytujícími dostatek pohodlí pro nohy i na delší cestě, ale v případě, že se jezdec „utrhne“ do sportovního výkonu, dokáží poskytnout i zdání sportovního zážitku. Pokud se taková stupačka projede v hlubokém náklonu po asfaltu, probrousí se na svobodu jejich kovové jádro.
Aby k takovým situacím docházelo co nejméně, jsou stupačky moderních motocyklů velmi často vybaveny hlásiči náklonu, řečenými „policajti“. Jejich úlohou je za cenu vlastního opotřebení varovat řidiče, že silnice je nablízku a motocyklové opojení hlubokým náklonem nalezlo své limity.
Hlásiče náklonu jsou snadno nahraditelné a mnozí jezdci díky nim zdobí svou jízdu proudy jisker odletujícími v utažených zatáčkách. Jindy zase zlověstným nečekaným škrábnutím o vozovku škodolibě postraší přihlížející chodce. Ani agresivnější zásah nerovnosti do hlásiče však neznamená ztrátu stability mašiny v náklonu. Když je nejhůře, policajt motorku prostě bez rozloučení opustí.
Až tedy zase opojeni klikatými zatáčkami protáhnete hlásiče náklonu po asfaltu nebo jen tak usednete na mašinu a natáhnete si nohy, buďte ujištěni, že ne jenom nad konstrukcí motoru nebo převodovky tráví vývojáři dlouhé hodiny nad rýsovacím prknem a dobrá stupačka může v krizi zachránit víc než škrábanec na podrážce.
