Česká republika si dnes připomíná dvacet šest let od chvíle, kdy se začal rozpadat komunistický režim a kdy Česko nastoupilo cestu demokratického vývoje. Boj za svobodu a demokracii byl veden mnoho let v Polsku, několik měsíců v Maďarsku a také několik týdnů ve Východním Německu.
Tehdejší Československo vybojovalo svoji svobodu a demokracii, na rozdíl od svých sousedů, za několik dní. Navzdory tomu, že boj za tyto hodnoty měl krátký a sametový průběh, neznamená to, že jsou tehdy nabyté svobody samozřejmé a že se o ně můžeme starat méně.
V listopadu 1989 se občané postavili komunistickému režimu, který ovládal celou společnost. Jednalo se o totalitní režim, zasahující do všech sfér společnosti a vyznačující se absolutní intolerancí ke všemu, co by odporovalo oficiální ideologii komunistické strany či názorům představitelů státu. Tolerovaný byl pouze oficiální názor, i kdyby byl sebevíce menšinový. Nesouhlasící většina mohla pouze mlčky přihlížet. Před dvaceti šesti lety se však situace změnila.
Československo, posléze Česko, se stalo demokratickou zemí se všemi vlastnostmi, které k demokracii patří. Mezi základní práva se vrátila svoboda slova, politické elity byly nově vybírány ve svobodných volbách a země se otevřela světu. Samozřejmě, že se objevily i problémy a ne všechno šlo hladce. Bylo ale naivní očekávat, že se během transformace neobjeví nějaké komplikace.
Demokracie se rozvinula a český případ byl dáván za příklad, jak rychle a úspěšně se může země posouvat od totalitního zřízení k demokratickému.
Demokracie potřebuje demokraty
Jenže o demokracii je třeba pečovat a není demokracie bez demokratů. Prvotní nadšení bylo velké a zasáhlo celou společnost. Ale tak, jak rychle přišlo, bylo s podobnou rychlostí vystřídáno lhostejností. Hodnoty, které se zdály být v devadesátých letech neochvějné, se postupně relativizovaly a Češi se o stav své demokracie přestali příliš zajímat.
Kamil Švec Působí na Katedře politologie FSV UK v Praze. Odborně se zaměřuje na formování vlád a koaliční vyjednávání. Zabývá se zejména českou politikou a politikou na úrovni krajů a obcí. |
Kvůli této nedůslednosti a opouštění základních hodnot jsme dnes svědky něčeho, co by dříve bylo nemyslitelné. Místopředsedou vlády je ministr podezřívaný ze spolupráce se Státní bezpečností, v čele krajů stojí politici z komunistické strany a lidská práva jsou vyměňována za výnosnější obchodní smlouvy.
Svoboda slova byla pochopena tak, že každý může říkat, co chce. A nejenom, že může říkat, co chce, ale může také o komkoliv pronášet, co chce. Za svá slova málokdo přijímá odpovědnost. Jsou tak kopány a prohlubovány příkopy ve společnosti, jednotlivé názorové skupiny se vzájemně označují za extremistické.
Prezident sjednotitel
Žijeme v době, kdy potřebujeme opravdu demokraticky smýšlející politiky, kteří budou národ sjednocovat. Nejen kvůli nám samým, ale i kvůli nebezpečím, která v dnešním světě musí náš stát čelit. A ano, měli bychom čekat sjednocující poselství zejména od prezidenta, za kterého bychom se mohli postavit.
Při dnešním výročí boje za svobodu a demokracii se však ukázalo, že si Češi budou muset ještě minimálně dva roky počkat. Stav české demokracie je totiž takový, že prezident se pasuje do role „prezidenta celého národa“, současně však všechny své kritiky označuje za „řvoucí stádo“. I kdyby v opozici proti hlavě státu stála nesouhlasící většina, je jí to málo platné.
Demokracii je třeba opečovávat, starat se o ni. A také je třeba vychovávat demokraty, kteří ji budou udržovat a rozvíjet. Vzájemný respekt k odlišným názorům a tolerance jsou jedněmi ze základních hodnot, na kterých bychom měli stavět. Pravý demokrat se pozná podle toho, že si i „řvoucí stádo“ vyslechne. Ten, kdo se uzavírá se své neomylnosti a pravdě, je pro demokracii naopak přítěží.
Nejen dnešní, ale každý 17. listopad by měl být dnem, kdy si všichni musíme uvědomit, jakou má pro nás demokracie nenahraditelnou cenu. A že je třeba přijmout zodpovědnost za její rozvoj.
Prezident Miloš Zeman na Albertově:
