Původní jednopatrový dům v Husově ulici č. 58 z roku 1886 je dílem plzeňského stavitele Eduarda Krohy. Jenže majitelům, manželům Brummelovým, už stavba se sedlovou střechou a historizujícím průčelím nebyla moc po chuti, chtěli něco modernějšího, něco, co by více odpovídalo nové době.
Dům v Husově ulici 58 je zařízený přesně tak, jak jej navrhl architekt Adolf Loos. Jsou tady původní předměty i nábytek.
A tak požádali Adolfa Loose, s nímž se poznali ve Vídni, aby dům přestavěl v podobném duchu, jaký použil v plzeňském bytě rodiny Hirschových. A to se také ve spolupráci s architektem Karlem Lhotou, Loosovým plzeňským asistentem, stalo.
Po šťastném období však přišly i roky tragické a špatné, které postihly jak dům, tak život majitelů. Teprve v roce 1991 se dům rodině v restitucích vrátil, a to synovci Michalu Brummelovi. V roce 2001 zpracovali projekt na zrestaurování profesor Václav Girsa a architekt Miloslav Hanzl. Vše bylo dokončeno až letos, kdy se dům v plném lesku včetně dobového zařízení otevřel i pro veřejnost.
Moderní dům podle Loose
Jednopatrový dům se při přestavbě výrazně proměnil. Loos vytvořil na západní straně domu přístavbu v podobě dvouposchoďového hranolu, ten pak s původním domem opticky propojil atikou, která zakryla při pohledu z ulice sedlovou střechu i novou, hladkou fasádu.
V prvním poschodí podle Loosova projektu vznikl pětipokojový byt, k němuž vede široké schodiště. Do malé předsíně je vstup z široké podesty schodišťové haly. Odtud vedou vlevo dveře do obývacího pokoje a dále do jídelny, oddělené dřevěnými sloupy od přípravny jídla, vpravo do ložnice manželů a jejich koupelny.
Za jídelnou byl obývací pokoj a také ložnice matky Jany Brummelové, Hedviky Liebsteinové. Společenskými místnostmi manželů i matky probíhá enfiláda (řada propojených pokojů, jejichž dveře leží v jedné ose a umožňují průhled přes všechny místnosti), kterou zakončují čtyřdílné dveře z obývacího pokoje na prostornou terasu.
Sázka na místní řemeslníky
Adolf Loos rád pracoval s místními kvalitními řemeslníky. Kvalitu potřeboval, protože využíval náročně zpracované dřevo i další materiály. Střídal různé dřeviny i barvy, miloval kontrastní řešení.
Jídelna je obložená dřevem z kořenovice kanadského topolu. Malíř Robert Aigner vytvořil v jídelně přímo na zeď fresku italské krajiny.
Jídelnu tak nechal obložit dřevem z tmavožluté kořenovice kanadského topolu, barvu dřeva ještě zvýraznily zlatožluté záclony. Vídeňský malíř Robert Aigner vytvořil v jídelně přímo na zeď fresku italské krajiny.
Obývací pokoj je obložený mořeným dubem. Dominantu pokoje však představuje velký krb od vídeňské firmy F. O. Schmidt. Jde o kopii renesančního krbu z Nancy, který byl za 2. světové války zničený, takže jej dnes známe jen díky jeho kopiím, vzniklo jich totiž několik. I kvůli krbu zvolil Loos jako doplněk historizující svítidla holandského typu.
Obývací pokoj Hedviky Liebsteinové nepojal v tmavých barvách, naopak pro starší ženu volil veselé, optimistické barvy a zařízení: žlutě lakované dřevo, bleděmodré ostění, zarámované bílou lištou, nad ní umístil barevnou tapetu. Strop ponechal bílý. Pro chvíle odpočinku vybral sedací soupravu a cihlový krb na plynové topení.
Intimní dojem místnosti sloužící jako ložnice Hedviky zvyšuje hluboká nika, zakrytá na čelní stěně nařasenou bílou tkaninou, ve které je umístěn široký, rozkládací gauč.
Podobu Hedviky Liebsteinové od mladého maďarského malíře Kalmána Keményho, který tehdy pracoval v Plzni a později v Londýně, zachytil obraz určený do haly. Tento portrét je dnes v majetku Národní galerie v Praze.
Ložnici rozdělují rozdílné výšky stropu na tři části: střední a nejvyšší část osvětluje velké okno, vstupní část a prostor pro spaní mají snížený strop.
Proporce všech tří zón a jejich horizontální propojení odpovídají funkcím, které mají plnit: spaní a odpočinek (manželské postele, police pro knihy a psací stůl), úložný prostor (skříně) i místo pro líčení a ukládání (šatna s vestavěným toaletním stolkem a zrcadly). V tomto pokoji bylo použité třešňové dřevo.
Koupelna v bílé
V domě se zachovala původní koupelna, jejíž keramické obklady pro dům zhotovila v roce 1928 rakovnická továrna v Horní Bříze (RAKO). Bílé obkládačky 15 × 15 cm s jednou či dvěma klopenými hranami doplňuje černobílá listela, typická pro tehdejší dobu.
Některé listely časem zmizely nebo byly poničené, firma, která dodnes vyrábí keramické obklady značky RAKO, je však byla schopná opět vyrobit.
Některé listely už zmizely nebo byly poničené, firma RAKO, která dodnes vyrábí keramické obklady, je však byla schopná opět vyrobit.
Z firem, s nimiž Loos spolupracoval, se na rekonstrukci podílela už jen vídeňská značka F.O.Schmidt, která Brummelovým kdysi dodala část mobiliáře, krb a tapety.
Pro Loose byla hlavním kritériem pro výběr dodavatelů jejich kvalita. Vybíral nejen řemeslníky (kde dával přednost místním firmám), tak i dodavatele zařízení interiérů. Vzhledem k časovému odstupu a historickým převratům v druhé polovině minulého století však přetrvalo jen minimum tehdejších firem, které by navíc archivovaly záznamy o výrobcích dodaných Loosovi a byly schopné dodat jejich identické repliky.
Válka se domu nevyhnula
V roce 1939 dům i sousedící sklad se stavebním dřevem zabrali Němci. Rodina se musela přestěhovat do 2. poschodí, zrušilo se i točité schodiště, vedoucí do něj z předsíně a na plochou střechu. Nakonec byli Brummelovi deportováni do Terezína a pak odděleně do dalších koncentračních táborů. Matka Hedvika Liebsteinová zemřela již v Terezíně.
Společenskými místnostmi manželů i matky probíhá enfiláda (řada propojených pokojů, jejichž dveře leží v jedné ose a umožňují průhled přes všechny místnosti).
Do svého domu se vrátili v říjnu 1945. Byl nepoškozený, ačkoli sousedící Škodovy závody zničil drtivý nálet spojenců v dubnu 1945. Německý majitel opustil dům tak rychle, že naštěstí nestačil sebrat cenné vybavení.
Po roce 1948 však stavba hodně utrpěla zavedením lokálního vytápění do jednotlivých místností, ale především rozdělením bytu a nastěhováním nových nájemníků.
V roce 1962 přešel dům do majetku státu a začal jej využívat Klub architektů. Po smrti Valerie Brummelové, poslední členky rodiny, která v něm žila, převzal klub v roce 1986 do užívání celý dům.
Boj o záchranu
Budovu ve velmi špatném technickém stavu sice zachránily stavební úpravy podle projektu architekta Straňáka, jenže přestavbu pro potřeby klubu limitovaly finanční i materiálové možnosti investora. Navíc některé zásahy do původního pojetí byly hodně necitlivé.
V 70. letech dokonce hrozilo, že se dům zbourá, aby uvolnil místo pro výstavbu autobusového nádraží. A to přesto, že interiér byl už v roce 1969 vyhlášený kulturní památkou. Naštěstí intervence Klubu architektů, nájemníků i řady dalších lidí včetně Stevena E. Brummela z New Yorku, pomohly dům zachránit.
Dominantu obývacího pokoje představuje velký krb od vídeňské firmy F. O. Schmidt, kopie krbu z Nancy.
V roce 2001 profesor Václav Girsa a architekt Miloslav Hanzl zpracovali projekt na zrestaurování domu. Jeho realizaci pomohlo i takzvané Plzeňské memorandum, jež bylo vydané na závěr mezinárodního sympozia, které se konalo v roce 2003 v Plzni pod názvem: „Adolf Loos /Dílo a rekonstrukce“.
Memorandum konstatovalo, že Loosovy plzeňské interiéry patří k základním kamenům moderní světové architektury a jsou neopomenutelnou součástí evropského kulturního dědictví. Apelovalo na odpovědné instituce města, kraje a státu na povinnost důsledně podporovat ochranu těchto památek a vyzývalo majitele těchto památek k respektování jejich hodnot. (Zdroj: www.brummelhouse.cz)
Na financování projektu rekonstrukce se podílelo město Plzeň, plzeňský kraj i Ministerstvo kultury ČR. V roce 2015 se dům otevřel pro veřejnost.
V prvním poschodí podle Loosova projektu vznikl pětipokojový byt, k němuž vede široké schodiště.
Architekt Adolf Loos*1870 v Brně. Studoval na průmyslové škole v Liberci a v Brně, poté na drážďanské technické univerzitě a pak odešel do Vídně, kde brzy stanul v čele modernistického hnutí. V Plzni získal první zakázku v roce 1907 a s různě dlouhými přestávkami tady působil téměř až do své smrti v roce 1933. Z Plzně pocházela i jeho třetí a poslední manželka, fotografka Klára Becková. V Plzni našel řadu klientů, výrazně spolupracoval s plzeňskou firmou Kapsa – Müller. V Plzni realizoval například přestavbu Brummelova domu a dalších třináct bytových interiérů. Jeho stavby najdete také v Brně, v Praze, ve Vídni či v Paříži. K nejznámějším patří pražská Millerova vila (více zde). |
