RECENZE: Mám pravdu! Konečně jde do kin Steve Jobs jako člověk

Michael Fassbender má k vnější podobě hrdiny díla Steve Jobs možná dál než jeho kolega Ashton Kutcher v předloňském snímku Jobs. Ale podstatné je, že Fassbender hraje líp a v lepším filmu.

Jobs jen papouškoval životopisné údaje, Steve Jobs za nimi objevuje člověka. Konečně, čtyři roky po smrti průkopníka digitálního věku, přišel film, který jde za obecné pojmy vizionář, ikona, symbol, velikán. Navíc je natočený způsobem, jenž by fascinoval, i kdyby slavné jméno nahradil smyšlenou postavou Pepy Nováka.

Špatný scenárista opisuje encyklopedii, dobrý jako Aaron Sorkin, nositel Oscara za Social Network, hledá klíč. Našel ho na půdorysu divadla o třech dějstvích, z nichž každé se odehrává v zákulisí před rozhodující bitvou, těsně předtím, než Jobs veřejně představí další ze svých novinek.

Do nazdobeného sálu už se hrnou hosté, za scénou stále panuje zmatek. Vynález se rozbije, světla nejdou ztlumit, Jobs potřebuje novou košili a zrovna na poslední chvíli s ním chce každý nutně mluvit. Od Setha Rogena v roli Jobsova spolupracovníka Stevea Wozniaka přes suše oddanou a nadlidsky obrněnou asistentku, kterou skvěle hraje Kate Winsletová, až po Jobsovu bývalou partnerku s dcerkou, k jejímuž otcovství se zakladatel firmy Apple nehlásí.

Z konkrétních situací se nevtíravě rodí portrét člověka, který je nesnesitelně posedlý dokonalostí – ale bez ní by tak daleko nedošel. Muže, jenž mistrovsky ovládá umění prezentace – byť mu vmetou do tváře, že sám nic nevymyslel, na všechno má specialisty, tak proč svět mluví právě a pouze o něm. Krále cynické arogance, za níž však nestojí nevraživost, nýbrž netrpělivost. A typického spasitele, který zachraňuje svět, takže nemá čas na jednotlivce.

Hlavně nevysvětlovat

Čas vůbec zosobňuje veličinu, s níž režisér Danny Boyle v uzavřeném prostoru dělá malé zázraky. Počínaje hudebně podbarveným, nervním odtikáváním vteřin před startem prezentací, protože sebemenší zpoždění Jobs zkrátka neuznává, a konče rychlým zpravodajským sestřihem událostí mezi nimi, prohrami a pády, které by tradiční životopis naopak podrobně popisoval – a nudil by. Ostatně i Boyleův snímek ztrácí napětí ve chvílích, kdy pocítí potřebu přece jen něco vysvětlit, ať technologie, či podnikání. Druhý drobný kaz plyne z rubu jinak originálního konceptu, protože jakkoli vypjatá konverzace týchž osob ve třech „kolech“ hrozí jistou monotónností výrazu.

Herci jí však statečně vzdorují; zejména Fassbender s Winsletovou. Letitý, ryze kolegiální vztah jejich postav, který vyživují prameny sarkastického humoru, je daleko zajímavější než leckterá romance. Nutno však uznat, že i jiskření mezi Jobsem a jeho dcerou, které ve finále prudce zvedá citovou křivku, tak činí nenuceně, zdrženlivě, čistě.

Steve Jobs

80 %

USA, 2015, 122 min

režie: Danny Boyle

hrají: Michael Fassbender, Kate Winslet, Seth Rogen, Katherine Waterston, Jeff Daniels, Michael Stuhlbarg, Sarah Snook, Perla Haney-Jardine, Ripley Sobo, Bryan Casserly, Noreen Lee

Kinobox: 71 %

IMDb: 7.2

Steve Jobs je prostě film, který natočili chytří tvůrci pro diváky s mozkem a ochotou pojmout ostré výměny názorů, přestřelky idejí, v nichž se mísí věcnost s křivdami, i přirozenou katarzi v závěru, což kina zažívají jen vzácně. Hlavně však film publiku nediktuje, co si o hrdinovi myslet.

Jistě, génius s chováním řeznického psa znamená už od Amadea vděčný výchozí bod, včetně megalomanského stihomamu. „Jsem Julius Caesar obklopený nepřáteli.“ Nicméně Fassbender hraje Jobse jako rozeného vůdce zraňujícího odtažitým stylem „nic osobního“, jenž i po nejhorší lekci opakuje: „Pořád věřím, že mám pravdu.“

Možná ji měl, možná ne. Je těžké být člověkem, který má vždycky pravdu, a ještě těžší s ním žít.