Nedávno Nejvyšší soud zrušil rozsudek nad Lukášem Nečesaným. Jak často se něco takového stává, navíc v takto exponované kauze?
Myslím, že se to stává celkem běžně, pokud dojde v rozhodnutí či v předcházejícím řízení k pochybení. V takových případech je to normální praxe. Otázka exponovanosti v tom není vůbec důležitá. (O případu Nečesaného a zrušení verdiktu čtěte zde.)
Neukazuje to na určité pochybení vyšetřovacích orgánů nebo soudů nižších instancí?
To je úloha Nejvyššího soudu, proto se k němu podává dovolání, aby rozhodnutí přezkoumal. Když zjistí pochybení, vytkne je, a pak po zrušení rozsudku a vrácení věci řízení pokračuje zpravidla u soudu, jemuž byla věc přikázána.
Hraje při rozhodování Nejvyššího soudu roli i to, kdo proti původnímu pravomocnému rozsudku brojí? V případě Lukáše Nečesaného podával dovolání nejprve obhájce, poté ale podala stížnost tehdejší ministryně spravedlnosti Válková.
Důležité je zejména, jestli je podána stížnost pro porušení zákona, nebo dovolání. Dovolání má určité specifické důvody, kdežto stížnost pro porušení zákona ne. Tam ministr může namítat jakákoli pochybení, takže stížnost pro poručení zákona je širší.
Není rozdíl i v tom, že ke stížnosti ministryně se soud dostane dřív, než kdyby měl řešit „jen“ dovolání?
Myslím, že ne. Z hlediska rychlosti řízení to není důležité.
Když sledujete, jaké rozsudky vydávají soudy nižších instancí, říkáte si někdy - zde kdyby podali dovolání, na to bych měl jiný názor?
Ne. Pokud nějakou kauzu přezkoumávám jako soudce, zabývám se tou kauzou a ne tím, jak o tom novináři referují, protože bez znalosti spisu se k tomu nedá vůbec vyjádřit a posoudit to. Do toho okamžiku mě to vlastně nezajímá.
Takže se vám nestává, že byste četl nebo sledoval v televizi nějaký případ a říkal si, tohle je zajímavé?
Ale ano, to si třeba i řeknu, že je to zajímavé. Neposuzuji však v té souvislosti, zda soud rozhodl správně, nebo ne. K tomu se v instančním postupu, v němž se konkrétní věc projednává, musí vyjádřit příslušné vyšší soudy na základě podaných opravných prostředků.
Souhlasíte se zásadou, že soudní řízení jsou veřejná?
Myslím, že zásada veřejnosti je velmi důležitá pro soudní řízení, protože brání před takzvanou kabinetní justicí, před uzavřenou justicí. Že se kauzy projednávají veřejně, je důležité i z hlediska přístupu médií k informacím o soudních řízeních a nelze to proto podceňovat.
Jsou samozřejmě případy, kdy lze veřejnost vyloučit. Například u mladistvých, kde je to z důvodu ochrany mladistvého. I ve světě je to obdobné. Jinak v běžných kauzách má zásada veřejnosti mimořádný význam, a nakonec i umožňuje novinářům, abyste mohli o určité konkrétní trestní věci informovat.
Pavel Šámal Jedenašedesátiletý Pavel Šámal pracuje na Nejvyšším soudu od roku 1993, specializuje se na hospodářskou trestnou činnost. Zároveň je profesorem trestního práva, kriminologie a kriminalistiky, působí na pražské právnické fakultě. Je hlavním autorem nového trestního zákoníku a než se stal šéfem Nejvyššího soudu, předsedal komisi ministerstva spravedlnosti, která připravuje nový trestní řád. V roce 2008 získal v oboru trestního práva cenu Právník roku. |
Kdybyste byl soudcem na prvním nebo druhém stupni, povolil byste přímý přenos z jednání soudu?
Otázka přímých televizních přenosů z jednání soudů je velmi kontroverzní. Musíme si uvědomovat, že lidé, kteří vypovídají jako svědci v trestním řízení, ale i jako obvinění, jsou pod mimořádným psychickým tlakem. A ještě přítomnost kamer, blesků, vědomí, že je natáčeno, co říkají, že se to může objevit někde v médiích. Obvinění nebo svědci často mluví o citlivých tématech.
Takže přímé přenosy jsou povolovány jen při výroku, ale přenosy celého jednání v České republice povolovány nejsou. A je to dobře. Obdobné je to v zahraničí. Ve Spojených státech se nesmí ani fotografovat, v jednacích síních se kreslí.
Takže otázka přímých přenosů je opravdu velmi kontroverzní a musíme si uvědomit, že trestní řízení slouží hlavně k tomu, aby zjistilo, jestli se člověk trestného činu dopustil a jaký trest mu uložit. To je hlavní smysl jednání. Chápu, že média mají zájem o věci referovat, zejména u známých případů, ale jsou tu i zájmy trestního řízení a těm je potřeba dát přednost.
Nepovolil byste přímý přenos ani v případě, že by byli obžalovaní politici, kteří jsou zvyklí na kamery? Myslíte si, že kdyby soudce povolil přímý přenos u případu Davida Ratha, bylo by to už nepřijatelné?
Ani u politiků to není vhodné. To, že jsou zvyklí na kamery v běžném životě, to je trošku jiná situace, než když stojíte před trestním senátem jako obviněný nebo obžalovaný. Je třeba respektovat práva obviněných, i když jsou politici. Jsem zásadně proti přímým přenosům z jednacích síní v celém rozsahu.
Jak je to s nezávislostí soudů? Je to skutečný stav, nebo jen ideál, k jakému bychom se měli blížit?
V České republice jsou soudy nezávislé a platí to jak institucionálně, tak personálně u každého soudce. Individuální nezávislost u každého soudce znamená, aby se nenechal ovlivňovat. A myslím, že převážná většina soudců, troufám si tvrdit, že naprostá většina, se nezávislými cítí a nenechá se ovlivňovat při svém rozhodování.
Bývají na soudce vyvíjeny nějaké tlaky, ať už mediální, politické, nebo i ve smyslu poptávky veřejnosti po exemplárním potrestání? Je obtížné tyto tlaky nějakým způsobem odstínit?
Samozřejmě pokud jde o média, určitě mají vliv na celou společnost, a soudce žije uvnitř společnosti, nežije mimo ni. Ale na druhé straně každý soudce, když si zvolí své povolání, na to musí být připraven a musí tomu umět vzdorovat. Jinak by nemohl rozhodovat spravedlivě. Každý soudce musí mít v sobě zakódováno pojetí spravedlnosti, které pak uplatňuje při rozhodování. Takže si nedovedu představit, že by soudce měl rozhodovat pod nějakým vlivem, to prostě není možné. Nezávislost musí být.
Myslíte si, že se to dá říci i u přísedících u soudů nižších instancí, kde sedí i laici? Narozdíl třeba od USA to u nás není tak, že by byli v době soudního řízení podobně jako porota v „mediálním vakuu“.
To je stejná otázka jako u profesionálních soudců. Nezávislost není otázka odbornosti, je to vlastnost, kterou má člověk. Souvisí to samozřejmě s výběrem přísedících, ale v zásadě ani přísedící nesmí podléhat tlakům a nesmějí přejímat názory z médií, nechat se jimi nějak ovlivňovat.
