A v jeho kontextu je poslední luxusní sedan Alfy s náhonem zadních kol počinem, který by byla škoda kvůli nelíbivému kabátu přehlédnout.
Zlatý čtyřlístek
Majiteli tohoto auta nelze upřít odvahu. Stříbrný exemplář ve vrcholné verzi Quadrofoglio Oro, česky „zlatý čtyřlístek“, totiž není žádným pozůstatkem divokých dovozů z počátku devadesátých let. Do České republiky se tento vůz dostal zcela cíleně teprve loni.
Zatímco před deseti roky se „novanty“, tedy devadesátky, jak se Alfě 90 familiárně říká, v Itálii darovaly za lahev grappy a přepis, dnes se cena zachovalého exempláře šplhá na úroveň, kterou by spousta motoristů nedala za pětiletou ojetinu.
Utratit pár tisíc eur za auto, se kterým jste většině lidí pro smích, to budete před manželkou obhajovat těžko. Na druhou stranu můžete sázet na nárůst hodnoty, protože devadesátek nebylo vyrobeno mnoho, a do dneška jich přežil jen zlomek, zvlášť pak ve vrcholné verzi. Tato je navíc v pozoruhodně zachovalém stavu a při pohledu na zachovalý interiér se dá věřit i údaji na tachometru, který ukazuje jen něco přes padesát tisíc kilometrů.
A především, i když na to tato hranatá krabice nevypadá, užijete si s ní na silnici neuvěřitelnou zábavu. Pod kapotou totiž skrývá druhou evoluci legendárního alfáckého „bussa“ – šestiválce, který svoji kariéru zahájil v roce 1979 jako dvouapůllitr s šesti karburátory a 156 koňmi a na vrchol se dostal o pětadvacet let později s objemem 3,2 litru a výkonem 250 koní pod kapotou neuvěřitelně charismatické Alfy 147 GTA, která prakticky formovala dnešní kategorii „hot hatchů“.
„Nejde jen o samotný výkon. Dokonalý je jeho projev a gradace. Ta je krásně lineární, od čtyř tisíc otáček se auto probere a soustavně zrychluje až do omezovače,“ říká majitel vozu, podnikatel z Moravy, kterému bylo v době výroby auta pět let. „Navíc je i na dnešní dobu velmi dobře zpřevodované, při 130 kilometrech v hodině motor točí jen kolem tří tisíc otáček.“
Devadesátka s dvouapůllitrem v pohodě stačí většině současných aut na silnici a řada z nich si se stárnoucí alfáckou ošklivkou nemá šanci poradit. Nahrává tomu i nízká hmotnost, téměř čtyřapůlmetrový luxusní sedan váží jen 1 170 kilogramů.
Ošklivka se smyslem pro humorMotorističtí mudrcové rádi říkají, že občas je lepší mít auto, které desetkrát objelo zeměkouli, ale bylo pořád v zápřahu, než zánovní kousek, který patnáct let bez hnutí parkoval. U auta našlapaného primitivní elektronikou z osmdesátých let, to platí dvojnásob. A tato alfa trpělivost svého majitele zkouší ráda. Nejprve kvůli závadě na elektronice palivového čerpadla sotva dojela do 15 kilometrů vzdáleného servisu. Napodruhé už dojela tam i zpět. Potřetí měla vyrazit na naplánované focení pro Auto.iDNES.cz asi 80 kilometrů od „domova“, ale kvůli zoxidovanému kontaktu na relátku skončila dva kilometry před smluveným místem. Napotřetí se vše podařilo a na Andrlově chlumu u Ústí nad Orlicí vznikly fotografie k tomuto článku. Majitel to bere sportovně. Těší ho, že akční rádius auta se postupně zvětšuje a utěšuje se limonádovým reklamním sloganem „když ji milujete, není co řešit“. |
Koncepčně je auto podobné svému menšímu a úspěšnějšímu následovníkovi Alfě 75 (test si můžete přečíst zde). S ní sdílí pohon transaxle, tedy vepředu podélně uložený motor s převodovkou umístěnou mezi zadními poháněnými koly. Odměnou je dokonalé rozložení hmotnosti, nevýhodou technická náročnost. Na rozdíl od konvenčního uspořádání předek-zadek se totiž kardan točí rychlostí motoru, nikoliv převodu. Síly, které na něj působí, jsou tedy mnohem větší, a proto musí být dokonale vyvážený. Dnes toto uspořádání používají pouze exkluzivní supersportovní auta, kromě řady modelů Ferrari třeba Aston Martin Vanquish, Chevrolet Corvette C7, Mercedes SLS AMG a pár dalších.
Výčet technických zajímavostí, které předběhly dobu, ovšem může v klidu pokračovat. Auto mělo i v základní výbavě na obou nápravách kotoučové brzdy, ty zadní jsou kvůli snížení podílu neodpružené hmoty umístěny u převodovky a ne na kolech. Posilovač řízení má proměnlivý účinek. Vůz je vybaven palubním počítačem měřícím spotřebu a další údaje. Za příplatek byla v nabídce klimatizace nebo třeba ABS.
Přeprava bouchačky. Zn.: Nenápadně
Ale pojďme k „neotřelému“ designu. Volnou ruku dostalo v případě devadesátky studio Bertone. V portfoliu skomírající státní automobilky, kterou pár let poté převzal koncern Fiat, devadesátka nahradila vysloužilou Alfu 6, na jejíchž zadních sedadlech se od druhé poloviny sedmdesátých let vozila většina italských státníků.
Mezinárodní „íčko“ prozrazuje, že auto přijelo z Itálie teprve nedávno. Jeho cena v posledních letech roste stejně jako u jiných youngtimerů.
Kdo zná tvorbu studia Bertone, ví, že v osmdesátých letech byl Nuccio Bertone doslova posedlý hranatostí. V roce 1982 uvedl Citröen BX, prsty má i v designu nejhranatějších z hranatých modelů Volva. A prakticky současně s devadesátkou si střihl i design Škody Favorit, který byl jako koncept pořádně odvážný. Těžko říci, jak volnou ruku měl u alfy, ale kromě svébytného designu propašoval Bertone do auta řadu zajímavých technických řešení. Některá působí z dnešního pohledu úsměvně, ale jiná později přejaly i další automobilky a používají je dodnes.
Vynalézavost Italů ve vymýšlení skrytých přihrádek na cokoliv byla pověstná. Zlé jazyky tvrdí, že auto pak bylo atraktivní pro mafiány, kteří měli spoustu míst, kam ukrýt zbraně. Třeba Alfa 75 skrývá pod poličkou před spolujezdcem „tajný“ šuplík, Alfa 164 má nenápadnou schránku za zadními sedačkami.
Ale genialitu devadesátky netrumfnou. U ní je totiž konvenční přihrádka u spolujezdce ve skutečnosti diplomatický kufřík, který lze z přístrojové desky vyjmout a odnést. Berettu si tam zkrátka uložíte v pohodlí domova a pak s ní rovnou napochodujete ke státnímu návladnímu v Palermu, abyste mu vysvětlili, jak se věci mají.
Alfa 90 byla v portfoliu značky vrcholným sedanem. Tomu odpovídá i prostorný interiér.
Kufřík je v přihrádce vložen volně, ale nehýbe se v ní. Když v autě není, zbude po něm polička.
„Devadesátky ale paradoxně sloužily i u carabinierů. V policejních barvách se účastní i jedné z nejslavnějších honiček v seriálu Chobotnice, kde pronásledují únosce dcery bankéře Antinariho,“ upozorňuje majitel.
Diplomatický kufřík je dnes nedostatkové zboží. Už u nového auta byl za příplatek, z řady vozů se pak za desítky let poztrácely. I v tomto vozu chyběl. Ale bez něj by alfa nebyla kompletní, a tak následovalo několik měsíců bedlivého sledování internetových aukcí, až se nakonec štěstí usmálo. Kufřík se objevil na německém eBay v dražbě a strhla se o něj rvačka. Výsledná cena opět atakovala hranici zdravého rozumu. Ale v Alfě 90 tato věc prostě být musí.
Výsuvný spojler a digitálky
Z geniálních řešení stojí za to vyzdvihnout aerodynamický spojler pod předním nárazníkem. Ten zvyšuje přítlak na přední část auta a zlepšuje jeho aerodynamiku. Je to Řešení, které dnes můžete znát opět jen ze supersportů, Bertone jej ovšem navrhl bez jakéhokoliv servopohonu.
Přední aerodynamický spojler se tlakem vzduchu v určité rychlosti vysune a zlepší přítlak. Takto vypadá aerodynamický spojler ve vysunuté poloze. Jde to překvapivě lehce rukou, zpět se spojler zatáhne sám díky pružině. Podobným systémem se Alfa Romeo chlubí u aktuální Giulie.
Spojler se vysunuje pouze tlakem vzduchu. Zkrátka jakmile jedete určitou rychlostí, proudící vzduch vyvine dostatečný tlak k vysunutí spojleru. Jakmile zpomalíte, spojler se zasune. Dokonale jednoduché řešení, které i po třiceti letech pracuje jak má. Dnes se jím Alfa chlubí znovu u aktuální Giulie.
Většina z českých automobilových nadšenců si asi vzpomene, kdy poprvé viděla digitální palubní desku. Bylo to v seriálu Knight Rider, kde jí byl vybaven hypermoderní KITT.
Ne, Alfa 90 s řidičem nemluví, natož pak přes digitálky, ale na analogové budíky zapomeňte. I zde Italové věštili budoucnost. Pravda, z dnešního pohledu poněkud úsměvně, ale trend byl nastaven. Alfa v tomto směru prošlapávala cestu společně s Renaultem, který digitální palubní desku představil v modelu 11 pár měsíců před Italy. Právě z těchto aut se pak rodili slavnější nositelé digitálek – Fiaty Tempra a Tipo, nebo Renault Twingo, který dodnes většina lidí považuje za ono průkopnické auto. Přitom přišlo až o deset let později.
Zatímco u většiny prvních digitálních palubních desek byla použita technologie tekutých krystalů, Alfa upřímně přiznává diody.
„Rychlost lze odečíst na dvou místech: z digitálního ukazatele a ze stupnice, kterou doplňuje stupnice pro otáčkoměr. Údaje jsou zobrazovány lineárně, jakoby v grafu. Nula je v levém dolním rohu,“ popisuje se smíchem majitel alfy. Osmdesátkový dojem podtrhuje i rastr přístrojového štítu, který lidem od třiceti výš nejspíš připomene milimetrový papír z hodin matematiky.
Jepičí život
Na to, jak jsou modely alfy z osmdesátých let pozapomenuté, je zajímavé, kolik odkazů na ně v současných modelech znalec značky najde. V Arese si na historii posledních dvacet let potrpěli. S retrem slavili úspěch u Alf 156 a 147, které získaly titul evropského auta roku, ale tam odkaz jednoznačně mířil na slavná šedesátá léta, kdy alfy patřily k exkluzivnímu zboží. Nicméně třeba ve volantu moderní Alfy 159 odhalíte odkaz na „novantu“ na první pohled.
Takto vypadá setkání dvou vrcholných modelů největších alfistických limuzín 80. let. Alfu 90 a „zlatý čtyřlístek“ nahradila v roce 1987 Alfa 164 (na snímku je vůz z roku 1993), která používala pro nejsilnější model označení tradičním zeleným čtyřlístkem. Oba modely jsou naprosto odlišné ve všem kromě znaku Alfa Romeo. Přitom je dělí jen tři roky.
Devadesátka měla jepičí život. Ve výrobě vydržela jen tři roky a celkem vzniklo 56 tisíc vozů, z toho šest a půl tisíce má vrcholný šestiválec Busso. Konkurovat jí už v roce 1985 začala zmíněná Alfa 75, která měla přece jen líbivější design, nebyla o mnoho menší a hlavně byla levnější.
Ze sňatku Alfy Romeo s koncernem Fiat pak rychle vznikl nástupce Alfa Romeo 164, luxusní sedan spřízněný s Fiatem Croma, Lancií Thema a také Saabem 9000. Oproti Alfě 90 byl mnohonásobně úspěšnější, ve výrobě vydržel deset let. Ale punc posledního luxusního sedanu Alfa Romeo se zadním náhonem už opomíjené ošklivé „novantě“ nikdo nesebere.
