RECENZE Aferim!: Nespoutaný Django na divokém Balkáně má oscarovou ctižádost

Pod názvem Aferim! vstoupil ve čtvrtek do kin historický western, ve kterém má koprodukční podíl Česko a jenž bude rumunským protivníkem naší Domácí péče v oscarovém boji. Rozhodně na něj má dost tvůrčí ctižádosti.

Scenárista a režisér Radu Jude by mohl nosit přízvisko bukurešťský Tarantino. Stejně jako v Nespoutaném Djangovi se tu nahánějí otroci, stejně jako v Tarantinově dokončovaném díle Osm hrozných stojí v popředí lovci lidí a stejně jako jeho americký kolega dává Radu Jude svým hrdinům do ruky nejúčinnější zbraň, totiž humor.

Na lovu vran

Aferim!

70 %

Rumunsko / Bulharsko / ČR, 2015, 105 min

Režie: Radu Jude

Hrají: Teodor Corban, Mihai Comanoiu, Toma Cuzin, Victor Rebengiuc, Alexandru Bindea a další

Kinobox: 72 %

IMDb: 7.6

Po obrazové stránce je Aferim! dost možná „westernovatější“ než mnohé klasické historky z Divokého západu, protože široká přírodní panoramata, jimiž putují na koni dva četníci, otec a syn, díky černobílé stylizaci vydechují tu pravou starosvětskou romantiku. Jen místo bizonů či pistolníků jim kříží cestu ovce, kozy nebo svérázní popové šířící názor, že „Cikáni jsou lidi, Židi ne“. A právě uprchlé romské nevolníky, kterým tu říkají vrány, mají na divokém Balkáně roku 1835 chytat jezdci ve službách zákona - byť zákona rovněž dost svérázného.

Ženu bít jemně, bez hole

Kdyby pro nic jiného, Aferim! má podstatnou poznávací hodnotu z hlediska historie a etnografie, aniž by poučoval. V rodině road movie se sice řadí k těm meditativním, ale obvyklé hlubokomyslné úvahy nahrazuje půvabnými lidovými rčeními a mudrlantskými metaforami v účinném překladu. Trochu jen vázne rytmus, protože jako každý příběh odehrávající se na cestě nabízí nekonečné množství variant: zastávek, odboček, setkání i odpočinku ve stylu „víno, ženy, zpěv“.

Ale navíc má nezaměnitelnou náladu převyšující folklorní kolorit: náladu věcně přijímané reality, kde sex i smrt se berou bez emocí a kde loutkové divadlo hraje veselé skeče plné krutosti, jíž se vyznačuje i názorný trest ve finále. Když snaha o soucit selže, jde se dál; nic osobního, prostě zvyk a zákon. I ten tehdy novátorský, jak tu zazní: „Muž smí bít svou ženu, ale jemně, ne holí.“