Přitom má tu nevýhodu, že líčí skutečnou historku se známým koncem, odvyprávěnou již v animovaném snímku i dokumentu. Sleduje provazochodce Philippa Petita, jenž roku 1974 přešel po laně mezi Dvojčaty, věžemi Světového obchodního centra v New Yorku. Ale třebaže divák pointu zná, poddá se vypravěčskému kouzlu, jež režisér Forresta Gumpa či Trosečníka čerpá z vlastního okouzlení.
Silně pomáhá, že z titulní postavy ani filmař, ani její skvostný představitel Joseph Gordon-Levitt nedělají klasického, mramorově důstojného hrdinu. Není to žádný spasitel lidstva, nýbrž paličatý snílek i exhibicionista, pouliční bavič, prodavač deště, žonglér s předměty i se slovy, jenž si klukovskou duši uchoval od prvního dětského zážitku v cirkusu.
Podobně zábavné rysy má i Ben Kingsley lámající češtinu coby jeho učitel zvaný Papa Rudy (Rudy Omankowski se opravdu narodil v Československu). V půvabné scéně, kdy se mladík povyšuje nad lidi z manéže „Já jsem umělec!“, ho vyrazí: „A ven!“ Ale dál je spojuje vášeň pro pohled z výšky.
Sám v krajině nikoho
Dokonce i mladistvá romance, ač pro film spíš povinná než podstatná, nese znaky hravosti. A trojrozměrný formát si tu pohrává vyloženě požitkářsky, jako už dlouho ne, počínaje pády divákovi takřka do klína a konče provazochodeckou produkcí na chrámu Notre Dame, bezmála tancem v rozmarném valčíkovém rytmu města nad Seinou. Zároveň však jako by každý záběr pomrkával – to je teprve začátek!
Ano, trvá to. Napětí však stupňuje režisér Robert Zemeckis rafinovaně včetně příprav utajeného vpádu na Dvojčata, které doprovází veselé spiklenectví v duchu Dannyho parťáků.
Současně cizeluje nejjemnější detaily hrozby, například v němé scéně, kdy vetřelec skrytý před hlídačem pod plachtou do ní vyvrtá průzor tužkou – a jím pak kamera sleduje výsek okolí. Člověk skoro zapomene, že doposud o nic nejde, nanejvýš o noční recesi korunovanou i panikou hrdiny, že on, umělec, musí vystoupit bez obvyklého kostýmu.
Ale pak udělá první krok – a dech se zatají. Ani lidé trpící závratí, kteří chtějí odvrátit zrak, se nedokážou odpoutat od podívané, jež se před nimi rozklene. Muž na laně nechce efektem omráčit jako Everest nebo budovat jiné světy jako Marťan; tady se pojí čistá krása s adrenalinem a s poezií, neboť Joseph Gordon-Levitt se tu beze slov opájí pocitem „sám v krajině nikoho“ a přenáší jej do hlediště.
Každý krok dramatizuje, prociťuje a navíc polidšťuje humorem: baletní provokace vůči policistům na obou koncích lana završují poctu komediantství. Že se na tak vytříbeném kousku podílela česká firma UPP, je čest pro obě strany. Triky totiž působí přirozeně, čistě, téměř jako ruční práce dávno před zrodem digitálu.
