Ona
Herečka Táňa Pauhofová

Herečka Táňa Pauhofová | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Táňa Pauhofová: Občas si říkám, jestli by mi nebylo lépe u mrtvol

  • 55
Slovenské herečce Táně Pauhofové se dá závidět leccos. Vzhled, intelekt i úspěch na filmovém plátně. Jenomže samu sebe tahle herecká hvězda ještě donedávna nemilovala. Měla za to, že lásku si bez úspěchu nezaslouží. Netrestat se za chyby a mít se ráda se teprve učí.

Maminka je vědkyně, tatínek se vyzná v komunikačních technologiích. Máte velmi moudré a vzdělané rodiče, jak sama říkáte. Co to znamená pro váš život?
Rozhodně jsem dostala velmi dobrou výbavu do začátku. Jenomže když je člověk obklopený něčím výjimečným a někým, kdo mnoho dokázal, tak se takovým rodičovským vzorům snaží přiblížit a chce si zasloužit své místo v rodině. A to je zároveň velká zodpovědnost.

Jak se místo v takové rodině obhajuje?
Ode mě se odmalička a zcela samozřejmě očekávalo, že výsledky ve všem, do čeho se pustím, budou výborné. Úspěchu se u nás doma žádný význam nepřipisoval. Úspěch se automaticky předpokládal, ať už šlo o chemické či matematické olympiády, závody v běhu, jazyky, karate nebo recitaci. Člověka to do určité míry posouvá, protože to nastavuje laťku výš. Jenomže to má i své stinné stránky. Člověk si pak při sebemenším neúspěchu začne uvědomovat, že není tak dobrý, jak by chtěl a začne být na sebe přísný. Jen málokdy je se sebou spokojený.

Co hrozilo, když výsledky nebyly dokonalé?
Nebylo to pozitivně přijímané.

Exkluzivní video

Podívejte se na Táňu Pauhofovou jako na modelku.

Táňa Pauhofová ve videu k podzimní kolekci Zuzany Kubíčkové

Když se zeptám, zda přišel výprask?
Tak vám odpovím, že jsem byla vedená přísnou rukou a do detailů to není třeba rozebírat.

Soudím, že pochvaly nepřicházely?
Asi přicházely, jen ne v míře, jakou jsem potřebovala. Přirozeně se vnímalo, že jsem měla dobré výsledky.

Přísní byli oba rodiče?
Naši jsou každý úplně jiná osobnost. A jejich způsob výchovy byl naprosto odlišný. Maminka byla ta, která nastavovala cíle a vedla nás s bráchou pevnou rukou. A táta? S ním jsem měla velmi blízký vztah. S ním jsem si dokázala povídat. Táta byl a je parťák. Jen ten maminčin cíl byl vždycky jaksi nad tím.

Táta je parťák dodnes a kde je v tom prostoru kolem vás maminka?
Samozřejmě jsem už velká a máma už nemusí být rodič, který vychovává. Ztratila tuhle odpovědnost a mnohem svobodněji tak k sobě hledáme cestu. Dnes jsme dvě dospělé ženy a já jsem ta, která žije láskou. Nedokážu se jednoduše zaměřit jen na výsledky nebo na práci. A možná právě proto, že to vždycky bývalo u nás to nejdůležitější, zlomilo se to ve mně. Láska, rodina a harmonické vztahy jsou pro mě úplným základem pro zdravé fungování života.

Kdo vás v prostředí orientovaném na výkon lásce naučil?
Teď to zní jako protimluv, ale jistým způsobem všichni. Ale podstatně možná můj děda. Vyrůstala jsem s prarodiči v jednom domě a on byl ten, kdo nic neočekával a miloval bez podmínek. Je osvobozující, když se najde třeba jen jeden člověk, který vám ukáže, že vás může mít rád, i když máte špatný den nebo se vám něco nepodaří. Skrz něj se učíte lásce k sobě.

Já to, co mi říkáte, teď zkusím otočit naruby. Vy jste uvěřila, že pokud nebudete dobrá v tom, co děláte, nebudete milovaná?
Ano. Přesně tak.

Co se muselo stát, abyste se téhle chiméry zbavila sama bez pomoci psychologů?
Je to něco, co si s sebou nesu dodnes, ale pracuju na tom. Musela jsem se naučit, že i když se v životě spletu, je to v pořádku. Pomáhají mi zkušenosti a vztahy. Zažité to ale ještě nemám. Měnit zajeté vzorce je totiž nejtěžší věc na světě. Člověk musí být konstantně bdělý a pořád musí myslet na to, co a jak vyhodnocovat. Jinak hrozí, že spadne do starých vzorců, které důvěrně zná. Takže se stále učím. Ale stále ještě dokážu sama sobě velmi ublížit.

Dokážete být v tom sebetrestání konkrétní?
Jsem hrdá na mnoho věcí v soukromí. Tam jsem se zvládla posunout. Ale kdyby se mě někdo zeptal, zda už si uvědomuju, že jsem něco dokázala v práci, zůstávám na tenkém ledě. Jako herci jsme neustále hodnoceni, zda jsme dobří, nebo ne. A to je velká výzva pro můj boj s vlastním očekáváním. Čím déle to dělám, tím naléhavěji cítím, že se ode mě víc očekává. A zároveň nemám pocit, že bych měla na čem stavět. S každou další rolí začínám od nuly.

Film o Lídě Baarové

Lída Baarová u Adolfa Hitlera. Táňa Pauhofová a Pavel Kříž natočili poslední scénu filmu

Na čaji u Hitlera - Táňa Pauhofová, režisér Filip Renč a Pavel Kříž chystají...

Míváte momenty, kdy pochybujete, zda máte dělat to, co děláte?
No jasně. Ale vím, že mám hrát. I přesto, že tahle práce má na sebe nabalených strašně moc věcí, na které nemám povahu. Nejsem žádný extrovert. Herec se má umět sebeprezentovat, ale já si říkám, koho zajímá, co si myslím? Nemám co říct a nemám pocit, že by na mě bylo něco výjimečného. Chápu, že jsem jako herečka lidem na očích a provokuju je k utvoření názoru. Respektuji, když mě někdo nepřijme, protože se mnou má nějaký problém, ale přitom mě zná. Co mi vadí, je fakt, že názor se většinou netvoří na základě osobní zkušenosti, ale skrz prostředky, kterými já ke všemu opovrhuji, a to je bulvár. Nebojuji proti tomu, bylo by to zbytečné, ale stále cítím, že nepřijetí v nějakém směru mi ubližuje.

I když je pro vás herectví evidentně jakousi formou terapie, nelitujete někdy, že jste se nestala patoložkou?
Občas si říkám, jestli by mi nebylo lépe u mrtvol, ale rychle to přejde. Vždyť já ani nevím, proč jsem jí kdysi chtěla být. Mockrát se mě na to ptali, ale nikdy jsem na to nepřišla. Říkala jsem si tehdy, že by mě to bavilo. Táta mi nosil knihy a já je studovala. Soudní lékařství mě něčím přitahovalo. Ne v tom zvráceném slova smyslu. Já chtěla něčemu přijít na kloub. Odhalit, co za tím je.

To ale děláte jako herečka taky, když nejste v roli sama za sebe, ale vciťujete se do postavy.
To máte pravdu. Moje fyzická a psychická stránka slouží v první řadě charakteru postavy a příběhu. A mnohokrát mám na začátku pocit, že role, které dostávám, už mi uvnitř nemohou být vzdálené víc. Teprve postupně, když studuju jejich povahy a snažím se je poskládat, zjišťuji, jak mnoho dokážou mít společného se mnou. Nevím upřímně, zda je to tím, že je člověk velmi elastický, má v sobě všechno a je to jen o tom, jestli je ochotný si to připustit, nebo mám já poruchu osobnosti? A možná jen nemám předsudky.

Táňa Pauhofová

  • Narodila v roce 1983 v Bratislavě v intelektuální rodině. Má mladšího bratra. Absolvovala matematické a chemické olympiády stejně jako závody v běhu, studovala jazyky, četla literaturu a věnovala se karate.
  • Od 10 let účinkovala v televizním seriálu, stala se dětskou hereckou hvězdou a od mládí sbírala zkušenosti v rozhlase a dabingu. Vystudovala gymnázium a poté obor herectví na VŠMU v Bratislavě.
  • Je členkou scény Slovenského národního divadla.
  • Má na svém kontě mnoho filmových i televizních rolí v Čechách a na Slovensku.
  • V roce 2007 ji Evropská organizace pro propagaci a export filmů zařadila s dalšími 24 evropskými mladými talenty do seznamu Shooting Stars 2007.
  • Momentálně je v českých kinech k vidění v hlavní ženské roli filmu Wilsonov.
  • Žije v Bratislavě. Je svobodná, bezdětná, ale zadaná.

A možná, abyste to zjistila, vydala jste se intuitivně na dráhu herečky. Nebo to byla jen revolta proti vůli rodičů?
Těžko říct. Nevím. Revolta to byla jen v jedné době, kdy jsem byla nucená dělat přijímačky na práva, protože to byla rodičovská vize solidní profese. Maminka měla představu, že hrát si můžu chodit při studiích. Chápu ji, vycházela z toho, že herectví je jen jeden z mých koníčků. Ale čím víc jsem byla nucena do studia práva, čím víc jsem slyšela, že na herectví nesmím, tím víc jsem hrát chtěla. A bylo mi na rozdíl maminky jasné, že nemůžu být právník, který si jen tak odskočí do divadla.

Takže jste poprvé neposlechla rodiče a složila přijímací zkoušky na VŠMU v Bratislavě. Jak to přijali?
Oni netušili, že jsem na ty přijímačky šla. Věděli, že během maturitního roku chodím do nultého, přípravného ročníku právnické fakulty, byli v klidu a neměli potuchy o mém úmyslu. Jenomže talentovky na umělecké obory jsou dřív než přijímačky na jiné školy a já byla dávno přijata ke studiu herectví, když jsem dělala zkoušky na práva. Šla jsem tam, ale otázky jsem ani nečetla. Odpovědi jsem zaškrtávala naslepo. Doma jsem pak sdělila, že mě prostě nevzali. Tehdy jsem spoustu kroků začala dělat už sama. Naši se rozvedli a hodně věcí se změnilo. Uvolnily se otěže, díky bohu.

Vydechla jste si?
Ne, začala jsem objevovat, co všechno si s sebou nesu. Pořád jsem vnímala ten vliv dětství. Víte, to je stejné, jako kdyby vám někdo sundal po letech obojek z krku. Ještě dlouho ho tam cítíte.

Herečka Táňa Pauhofová

Měla jste někoho, s kým jste si o tom mohla promluvit?
Nikdy jsem nebyla člověk, který svá trápení potřebuje někomu věšet na hrb. Jsem ráda vrba, ale když mám problém, nerada tím někoho zatěžuju. Ráda si věci řeším sama. Ale je tu někdo, kdo je mi blízký. Od gymnázia mám přítelkyni, kterou vnímám jako sestru. Přijaly mě s její maminkou mezi sebe a jsou jako moje druhá rodina. Kolikrát jsem se radši svěřila jim a posilněná se pak vracela domů. Ale abych vás nemátla - to pořád neznamená, že se cítím jako oběť. Mí rodiče jsou vzácní lidé a já jsem jim za vše nesmírně vděčná. Nikdo na mě nic nepáchal.

Jste si jista? Proč jste se pak jako holčička snažila víc přiblížit klučičí roli?
Odmalička jsem měla pocit, že ženy jsou hrozně zranitelné. A já potřebovala být silná. Nebyla jsem atraktivní, hrozně jsem se bála, že když budu vystupovat „za děvče“, o mnoho dřív uvidím nezájem, který mě vždy velmi ranil. Tak jsem byla navenek strašně tvrdá, abych zapadla mezi kluky, kde mi neměl kdo jak ublížit.

Kdy jste zjistila, že ženskost je sama o sobě dost silná zbraň?
Až s partnerským vztahem. Neměla jsem jich mnoho. V zásadě díky jednomu jsem v sobě spoustu věcí poodhalila. Zjistila jsem, že ten muž, který ze mě křičí ven, je najednou zbytečný. Že toho muže naproti zajímá ta žena ve mně.

Tak jste se na ni naštěstí spolehla a dala jí prostor. V nové detektivní komedii Wilsonov jste jediná žena mezi muži. Užíváte si takové privilegium?
No jejej. Můj prostor je tam malinký, je to chlapský film, ale moje pozice je o to víc výjimečná. A moje ženské já si ji užívá v tom hezkém slova smyslu. Ona to vůbec byla role za odměnu. Je to fiktivní příběh, iluze, stylizace, která se žánrově blíží slavným Brdečkovým groteskám jako je třeba Adéla ještě nevečeřela. Žádná těžká psychologická práce na postavě se ode mě nežádala. Vlastně nic se ode mě neočekávalo. Jen jsem si hrála. Stejně jako moji kolegové Vojta Dyk, Jirka Macháček nebo Honza Kraus. A to mě strašně bavilo.

27. května 2015

Přemýšlím, bez ohledu na to, že je láska středobodem vašeho vesmíru, zda vás ve skutečnosti víc ovlivňuje touha po ní nebo stále ta po úspěchu?
Jednoznačně je to touha po lásce. Musela jsem si ji od té závislosti na úspěchu ale očistit. Na tom jsem cíleně pracovala. Neříkám, že pro mě výsledek mé práce či jakékoliv aktivity není důležitý. Větší význam pro mě má ale onen samotný proces. Už nemám výsledek spojený s tím, že musím být úspěšná, aby mě mé okolí mělo rádo. A víte, co je zvláštní? Že od té doby vyhledávám nebo možná do své blízkosti přitahuju lidi, kteří berou úspěch jen jako věc, ze které se se mnou můžou těšit. Není to podmínka jejich náklonnosti.

Očima autorky

Některá setkání jsou tak trochu výjimečná. Jako to mé s Táňou Pauhofovou. Do kin se uváděl film Wilsonov a protože novinářský zájem byl velký, měla představitelka hlavní role čas příkře vymezen. Bývá to rušivý element, ale nám se stalo něco moc dobrého. My na něj zapomněly. Přes počáteční pochopitelnou ostražitost ze strany herečky, jsme se zapovídaly tak, že nás po hodině od toho stolu nemohli píáristé filmové produkce odlepit. Někdy se prostě stane, že na to, abych věděla, o čem můj protějšek mluví, nepotřebuji klást mnoho otázek.

Je mezi nimi i vašemu srdci blízký muž?
Ano. Odpovím jen tolik, že mám partnera a jsem šťastná.

A když se zeptám na plány s rodinou?
Určitě ji chci. Jen o tom nerada mluvím v médiích. Jsou jisté věci, které jsou citlivé a soukromé, a mně se zdá divné sdílet je veřejně s někým, jehož tvář nevidím.

Svou tvář vidíte. Když se na ni dnes díváte, napadne vás, že máte ráda sama sebe?
Učím se to. A častokrát se mi to podaří.