„Jsem kytarista, který při koncertech často zpívá, což mi znemožňuje sledování hmatníku. I kdybych nestál před mikrofonem, tak vím, že je místo pozorování vlastních prstů lepší koukat po krásných holkách v sále. To je důvod, proč často cvičím slepou techniku, což je můj vlastní název pro hru bez dívání se dolů na struny.
Fotogalerie |
Občas se mě nemuzikant zeptá, jak je možné, že mačkám akordy a hraju sóla, a přitom se nedívám na kytaru. Po určité době už člověk tak nějak cítí, kde se rukou na hmatníku pohybuje. A je to i díky několika fíglům.
Jedním z nich je „tříoktávový systém“, což je též můj vlastní výmysl, tudíž nemohu tvrdit, zda se tím nestavím proti srsti všeobecné hudební teorie. Tříoktávovým systémem jsem tuto techniku nazval proto, že nejtlustší a nejtenčí struna jsou sevřeny rozsahem tří oktáv.
Jde o to, že se se svým kytarovým motivem často pohybuju v rámci jedné oktávy, nebo se kolem ní motám. Pokud mám ještě figuru v jednom boxu, to znamená v území třech čtyřech pražců, vím, že je všechno hmatově tak nějak blízko sebe. Tudíž je tu orientace poslepu poměrně jednoduchá.
Když se potřebuju dostat s melodií do vyšších tónů, tedy o oktávu nahoru, posunu se o tři pražce a dvě struny výše, což se dá poslepu také nacvičit. Posun o tři pražce nahoru platí v případě motivů hraných na basových strunách E, A, D a G, kde se struny mezi sebou ladí po kvartách. Jakmile máme v cestě strunu H, posun nahoru je o pražce čtyři, protože interval mezi G a H už není kvarta, ale velká tercie.
Všecko tohle zní moc teoreticky, ale pokud si na to najedete, budete trénovat a zažijete si to pod kůži, můžete pak z pódia koukat po těch holkách.“
Pro motivaci ke cvičení se zaposlouchejte do Honzovy kytary při sledování jeho pohádky pro dospělé z roku 2012, kterou ocení především skateboarďáci:
5. dubna 2013 |
