Překlad slova „audace“ znamená chrabrý nebo udatný. Při pohledu na motorku ale člověka napadá spíš termín svalnatý nebo vazoun. Za velkým kulatým světlometem a skoro stejně velkým jediným budíkem se rozevírá typické podélně uložené devadesátistupňové véčko motoru, které je hlavami zakousnuté do spodní hrany nádrže do té míry, že musí být její linie hodně hluboko vykrojená, aby se tam ta široká ramena vůbec vešla.
Otestovali jsme Moto Guzzi Audace.
Černý šperk
A to se říká, že černá zeštíhluje. Namísto tetování je motor italského vazouna ozdoben do stříbrna broušenými žebry na válcích. A to jsou zdaleka ty nejméně nápadné ozdoby na jeho vypracovaném těle.
Tenhle marnivý Ital předvádí nějakou tu parádičku asi úplně všude. Velká pecka je karbonový přední blatník. V průběhu testu jsem byl dokonce nahodilým kolemjdoucím dotázán, jestli je to opravdu karbon nebo jenom imitace. Potvrzuji, že karbon je pravý!
Jednou z dalších dominant motorky jsou výfuky, které jsou stejně jako zbytek mašiny temné jako noc. Krátké megafony jsou zakončeny jen tenkými matně stříbrnými víčky. Ono vlastně najít to nejatraktivnější na téhle motorce je fakt těžká práce. Třeba kola. Nějaká kola má každá motorka. Guzzi Audace ale i kola povyšuje na šperk. Přední osmnáctka i zadní šestnáctka jsou vyplněny hustými tenkými paprsky a lemy ráfků jsou dozdobeny jasně rudými nápisy Moto Guzzi.
Guzzi Audace je doma ve městě stejně jako na okresce.
Předek je obutý do gumy stotřicítky, vzadu se odvaluje dokonce dvoustovka. Zadní kyvná vidlice je zase propojena s rámem dvojicí tlumících jednotek s oddělenými expanzními nádobkami uloženými naplocho na kyvce. S tělem tlumiče jsou spojeny pancéřovými kovem opletenými hadicemi. Kovové pancéřové hadice mimochodem vedou také ke všem brzdičům. Zadní blatník téměř po celém obvodu září ledkovými blinkry s integrovanými koncovými a brzdovými světly.
Apetit, který si zamilujete
I přesto, že pro spolujezdce jsou připraveny masivní pohodlné stupačky, je mašina v základu jednosedadlová. Pohodlné nízko vybrané sedlo má výrazné červené obšití a i na delší cestě poskytne tolik pohodlí, na kolik vypadá. Tedy maximum. Testovaná mašina je však vybavena i příplatkovým „bobkem“ pro spolujezdce. Na krátkých pojezdech po městě a okolí si spolujezdkyně nestěžovala ani jednou. Právě naopak. Do audace se tak trochu zakoukala. A já se jí vůbec nedivím.
Spínací skříňka je ve zvláštní kapličce na nádrži.
Sedám si za jak jinak než matně černá řídítka ve stylu drag bar. To znamená téměř rovné téčko na krátkých dozadu zahnutých trubkách. Otáčím klíčkem ve spínací skříňce na nádrži a mašina rozsvítí svůj jediný budík. Ten překvapivě velmi přehledným způsobem zobrazuje všechno, co potřebuji vidět. Okamžitou rychlost zobrazuje LCD displej uprostřed, který vždy přivítá jezdce logem Moto Guzzi. A kromě toho vidíte také stav paliva, zařazený rychlostní stupeň, teplotu okolního vzduchu nebo například zvolenou palivovou mapu a odpovídající jízdní režim.
K dispozici jsou tři režimy: Veloce pro svižnou, agresivní jízdu, kdy i systém kontroly trakce snižuje svou ostražitost, Turismo do pohody a Pioggia (déšť) do nepohody. V menu nastavení motorky se listuje opakovaným stlačením startovacího tlačítka. Úplně napoprvé se prstu moc nechce, ale nakonec to funguje dobře. Mimo to také displej zobrazuje okamžitou nebo průměrnou spotřebu paliva. Tenhle režim je však lépe nepouštět. Ukazatel spotřeby se nápadně často blíží hodnotám okolo osmi litrů na sto kilometrů. Podsaditý jižan má totiž slušný apetit. Budík je ze tří čtvrtin lemován stupnicí analogového otáčkoměru. Spodní čtvrtina je zasvěcena malým různobarevným kontrolkám.
Specifický styl
Dvouválcová čtrnáctistovka se čtyřmi ventily na válec je patrně největším evropským V-Twinem. Poskytuje luxusní zátah v podstatě v kompletním rozsahu otáček, bez ohledu na zařazený rychlostní stupeň. Ze začátku je potřeba si zvyknout na typickou vlastnost podélně uloženého véčka. Pokud si v mírné zatáčce usmyslíte podělit se s cestujícími v předjížděném autobusu o ten úchvatný hluboký zvuk motoru doprovázený kultivovanou vibrací a prásknete plynem, počítejte s tím, že klopný moment motoru se bude snažit dostat vás k zemi.
Podobné to je i při protočení motoru na místě. Motorka sebou vždy nervózně škubne do boku. Když se ale dostatečně seznámíme, začínám si troufat stále víc a mašina oplácí dobrou ovladatelností od pětikilometrové rychlosti na parkovišti až k vytočené trojce ve stoupajících serpentinách, kdy od hlásičů na stupačkách létají proudy jisker. Mimochodem audace má dvojitý systém hlásičů náklonu. Jeden na stupačkách, který funguje jako zdvižený ukazovák a druhý na držáku stupačky.
Navzdory spíše dragsterovému stylu polohy jezdce nebolí ani při delší cestě záda a mašina se dobře a čitelně vede.
Mířím na sraz veteránů do Jizerek. Kdo to tam zná, ví, o čem je řeč. Mezi Železným Brodem a Tanvaldem se proti kopcům zdvihá silnice s perfektním povrchem, zamotaná do nekonečných smyček více či méně utažených serpentin. Audace padá do zatáček a hlásiče na stupačkách rychle ubývají. Bohužel téměř stejně rychle ubývá palivo z dvacetilitrové nádrže. To je jediná vada a kráse.
Hlavy válců jsou hrubě zakousnuty do lemu nádrže.
Expanzní nádobky zadních tlumičů jsou podélně uložené na ramenech kyvné vidlice.
Mohutná zadní guma udatného rytíře tlačí do hor silou šestadevadesáti koní, a když někde sem tam přepálím krátkou rovinku, což se stane jedna dvě, bezmála třistakilový namakaný Ital je okamžitě zkrocen jako beránek dvojicí třistadvacítkových kotoučů s radiálními čtyřpístky Brembo. Samozřejmě vybavenými ABS, takže nemám strach ani z jemného prachu vyházeného na silnici zpoza krajnice.
Zpátky do tempa mne potom hladce vystřelí síla 120 Nm. Když je na pár místech povrch silnice přeci jenom trochu hrbatý nebo projíždím městem, zadní tlumiče dokazují, že fungují stejně dobře, jako vypadají. Ani předek navzdory klasickému uspořádání mne po celou dobu testu nikdy nezradil. Zejména při intenzivním brzdění se nijak extra nepotápí a vždy spolehlivě vede přední kolo skryté pod tím nehorázně okázalým karbonovým blatníkem s kovovým štítkem nesoucím logo Moto Guzzi.
Exkluzivní cena, exkluzivní zážitek
Den se sklání ke svému závěru a tak pro kus cesty volím motorkáři opovrhovanou dálnici. Přepínám motorku do režimu Turismo a palcem pravé ruky zapínám tempomat. Ano! Temný tvrďák má i tuhle vychytávku. Uvolněně odpočívám v sedle a nechám se unášet k domovu. Cestou přemýšlím, kdo by tak mohl najít odvahu postavit se udatnému Italovi jako rovnocenný soupeř. Na poprvé mne napadne asi jenom Harley Davidson V-Rod Muscle nebo Breakout. Ten má ale podvozek proklatě nízko a myslím, že ze souboje v zatáčkách by audace asi vyšlo vítězně.
Krátké matně černé megafony jsou zakončeny stříbrnými víčky v barvě hliníku.
A ještě jednu vychytávku má temná guzzina v rukávu. Přestože pod divokým vzhledem by asi nikdo žádné serepetičky nehledal, nabízí audace bezdrátové Bluetooth připojení k chytrému telefonu. Aplikace v telefonu pak zobrazí jízdní údaje jako například otáčkoměr, tachometr, ale také výkon motoru a průběh kroutícího momentu nebo okamžitou a průměrnou spotřebu. Pokud je telefon vybaven GPSkou a audace dochází palivo, aplikace při přepnutí na rezervu automaticky najde nejbližší pumpy. Nevím kdo, nebo co by mne přimělo zapomenout na to, kde jsem zaparkoval tenhle temný klenot za 450 tisíc. Ale kdyby se to stalo, aplikace automaticky ukládá do mapy polohu, kde byl naposledy vypnut motor.
Moto Guzzi Audace je motorka, která svým výjimečným vzhledem vzbudí pozornost, i pokud je třeba zaparkována mezi automobilovými veterány. Její tvary vyzařují do okolí pořádnou porci italského šarmu, kořeněného temnou divokostí a skrytou silou. Pořizovací cena řadí tuhle mašinu mezi hodně exkluzivní zboží. Ale stačí se na ni třeba jenom chvilku dívat, klidně když jenom odpočívá u chodníku, a pochopíte, že audace exkluzivní opravdu je.
Moto Guzzi AudaceMotor: MOTO GUZZI „Quattrovalvole“ V2 90° čtyřtaktní, podélně uložený, chlazený vzduchem, olejový chladič, SOHC-4 ventily na válec, kombinovaný rozvod: řetěz–zdvihátka–paralelní vahadla EURO 3 |
