Tým kolem nejlepšího českého jezdce Martina Prokopa čítá přibližně dvanáct až patnáct lidí. Kolik z nich zrovna na daný podnik jede, záleží na tom, v jakém koutě planety se mistrovství světa koná.
Část Jipocar Czech National Teamu – většinou pět členů letí na místo letadlem, zbytek musí po silnici. Z týdenního kolotoče se tak pro některé stájové členy rázem stává daleko delší pouť.
My si ale přibližme tu Prokopovu. Dvaatřicetiletý jihlavský jezdec, který je v Česku jediným pravidelným účastníkem světového šampionátu v automobilových soutěžích, nám exkluzivně popsal, jak vypadá jeho sedm dní na závodech WRC.
Pondělí
Úvodní den šampionátu, který je občas už neděle, probíhá testování závodního auta. Tým si pronajme úsek dlouhý tři až pět kilometrů a od rána do večera se snaží najít co nejlepší nastavení. „Mistrovství světa se jede po celé zeměkouli a v každé zemi je specifický povrch a specifický charakter trati, který nejde otestovat nikde jinde než tam,“ vypráví Prokop.
Nejvíc ze všeho se podle jihlavského závodníka ladí podvozek: „Na něm jsou malé detaily, které auto zásadně mění, jak funguje na samotné trati. Pro laika by to byl možná detail, že změníte jen maličkost, ale pro mě je to v pocitu řízení opravdu velká změna.“
Podvozek se snaží naladit na přilnavost podle toho, jaká je v dané zemi trať. „Třeba ve Finsku je rychlá trať s malou přilnavostí. Pak přijedete na Sardinii, kde je rozbitá trať s relativně dobrou přilnavostí. A tam potřebujete jiný podvozek, jiné pérování, jiné nastavení tlumičů. To je tedy to, co se ladí,“ popisuje český závodník.
Jsou to hodiny strávené na trati, na nic jiného ten den čas není.
Úterý
Následuje den volna. Nebo říkejme mu spíš den bez dlouhého sezení v autě. Ani dnes si Prokop nemůže hodit nohy na stůl a koukat celé odpoledne na televizi, ačkoliv program není tak náročný. Český jezdec při „volném dni“ chvíli běhá, pak zase chvíli cvičí. „Potřebuji tělo udržet v tempu. Fyzioterapeut se mě snaží nachystat na závody, namasírovat, protože pak už je program velmi náročný na tělo.“
Obecně sportovci velmi rádi zařazují do fáze regenerace projížďku na kole. Prokop však kolo odmítá: „Nechodím na něj takhle při závodech, protože z toho bolí zadek. A když pak několik hodin trávíte v autě taky na zadku, tak je lepší dělat něco jiného.“
Středa
To je příležitost pro najíždění trati. Závodníci mají podle pravidel možnost projet kolo pouze dvakrát. Jak Prokop vypráví, všichni jsou neustále sledováni přes GPS navigace. Kdyby někdo chtěl pravidla porušit a projet si kolo třikrát, okamžitě je vyloučen ze závodu.
Při najíždění trati také závodnici mohou jet jen maximální rychlostí 80 kilometrů za hodinu, což je kolikrát poloviční rychlost, než jakou jedou v samotném závodě.
„Děláme si se spolujezdcem rozpis a snažíme se trať zaznamenat do poznámek,“ komentuje Prokop spolupráci s kopilotem Janem Tománkem a pokračuje: „Musí to být popsané do detailu, na druhou stranu problém je rychlost. Závodní auto strašně letí a při tom by kolega nestihl všechno učíst a já bych nestihl vše pobrat.“
Snaží se tedy při přípravě balancovat mezi tím, co se dá stihnout říct a co Prokop stíhá vstřebat. „Většinou popisujete zatáčky a vzdálenost mezi nimi, to je to nejdůležitější. Musíte vědět, kam jedete. Jestli třeba můžu jet na horizontu vlevo, vpravo. Samozřejmě bych toho chtěl popsat daleko víc, ale obzvlášť v kategorii WRC to nejde, jak je to rychlé,“ vysvětluje.
Při najíždění tratí mají nastolený tento systém. „Při prvním diktuji já, při druhém kolega mně a já dělám případně opravy. Může se stát, že v prvním si řeknu, že je to pravá šest, ale v druhém mi dojde: Aha, tak spíš pravá pět,“ vykládá Prokop a mluví i o počtu kol: „Ty dva průjezdy jsou málo. Navíc je jedete v omezené rychlosti, tudíž musíte strašně moc přemýšlet nad tím, co vás čeká ve větší rychlosti.“
Když se po najíždění trati vrátí zpět do týmového zázemí, nastává pro Prokopa tolik neoblíbená část sledování videa. „Tu opravdu nemám moc rád,“ přitakává. „To, co jsem projel dvakrát, si pouštím ještě na videu, abych měl jakoby ještě průjezd k dobru, vryl si to do paměti a měl jistotu, že jsem neudělal chybu.“
Už tento den je velice náročný na závodníkovo tělo. „Většinou se vstává kolem šesté hodiny, tréninky začínají zhruba v osm a končí kolem šesté až osmé. Celý den jste v autě, člověk je unavený. A ještě se večer musím koukat na video. Je to docela dost informací a člověk je z toho hodně unavený. Proto video opravdu nepatří k mým oblíbeným fázím.“
Čtvrtek
Čtvrtý den v týdnu probíhají zkušební rychlostní zkoušky. „To už je normálně na uzavřeném úseku, většinou kolem čtyř až pěti kilometrů, už se měří čas, jsou tam diváci. Zkouší se ještě, jestli auto funguje, a ladí se poslední nastavení. V podstatě je to taková příprava na ostrý start.“
Odpoledne se pak věnují závodníci divákům například na podpisových akcích, jezdí na fotografování nebo pomáhají dobré věci. „A následuje slavnostní start, který většinou bývá na nějakém pěkném místě,“ pokračuje Prokop.
Pátek, sobota, neděle
Je to tady! Konečně přichází závodní dny. V prvních dvou se jezdí – jak říká sám Prokop od nevidím do nevidím, neděle pak končí odpoledne. Nicméně program je stejný, pojďme si tedy shrnout jeden takový den od začátku až do konce.
Budíček má automobilový závodník kolem páté ranní. „Snažím se vydržet v posteli do poslední minuty, ale nemůžu si dovolit to odkládat, protože musím odstartovat včas,“ usměje se. „Snídani mám jen v podobě proteinového shaku, protože takhle brzy ráno nejsem schopný do sebe něco nasoukat.“
Následně si jde ještě se zalepenýma očima vyzvednout auto. „Máme patnáct minut na servis, během nichž se třeba obouvají správné pneumatiky,“ popisuje. V průběhu tohoto času si Prokopa bere do svých rukou jeho fyzioterapeut. „Má takovou oblíbenou sestavu, kterou se mě snaží probudit a dostat do tempa, protože takhle v šest ráno je to hodně těžké.“
Uplyne patnáct minut, tým se přesouvá k tratím. Po cestě Prokop poslouchá hudbu, aby ho ještě víc probudila. Nicméně nemá žádnou vyvolenou, která by jej nabudila.
Cesta většinou trvá zhruba hodinu až dvě.
Kolem osmé to celé začíná.
„Závody probíhají tak, že se jedou rychlostní zkoušky, které mají určitou délku. Některé jsou patnáct kilometrů dlouhé, některé čtyřicet. Ty jsou většinou tři až čtyři za dopoledne,“ nastiňuje český jezdec také něco málo z pravidel.
Když se vrátí do servisního zázemí, má hodinovou pauzu. „Dám si rychlý oběd, musí to být něco lehkého, třeba rizoto, abych to udržel a strávil. Necelých dvacet minut má následně fyzioterapeut na to, aby mě porovnal a dal dohromady bolavé tělo.“
Mimochodem, kuchaře si Prokop vozí na závody svého a moc si to chválí: „Je výborné, že mně udělá lehké jídlo, klukům českou klasiku a všichni jsou pak spokojení. Ono je to vidět, když jsou chlapi dobře najedení. To se nám osvědčilo.“
Odpoledne se jedou další erzety. Večer pak následuje pětačtyřicetiminutový servis a Prokop probírá s technickým inženýrem závodní den. Za tento časový limit se dá s autem prý udělat prakticky cokoliv. Může se však stát, že něco nebude fungovat, pak se čas natahuje a závodník je penalizován. „Pro mechaniky je to tedy úplně stejný boj jako pro mě. Na jejich výkonu záleží stejně jako na mém,“ tvrdí Prokop.
V deset večer si dá večeři, na víc už ale nemá pomyšlení. Jediné, co¬chce, je být už v posteli. V polospánku jej znovu namasíruje fyzioterapeut, aby další den tělo tolik nebolelo. Ráno to začíná celé znovu.
Když závody v neděli skončí, přichází fáze sklízení. Večer, jakmile je po všem, si jde stáj sednout na pivo, aby si už v klidu a bez stresu mohli probrat, jaké závody byly.
V pondělí odletí část týmu letadlem, jiní stráví další hodiny na cestě v kamionu.
V České republice však zaparkují do garáží jen na pár dní. Brzy se opět vydají za hranice. Aby znovu mohli být součástí toho týdenního kolotoče...
