Podobné projekty najímají začínající režiséry, aby ušetřily na honoráři a zároveň měly po ruce obětní beránky. Ale debutující Aleksander Bach za výsledek nese vinu hlavně potud, že mohl projekt odmítnout, nikoli jej producentům zakázat. Kdykoli se Hollywood ocitne s nápady na dně, obrací se k remakům, sériím či herním předlohám – a výsledek tomu odpovídá.
Pro vyznavače videohry, jejímž účelem je zabít určený cíl, znamená Hitman: Agent 47 setkání se starým známým, pro ostatní diváky jen ztrátu času. Nepřináší žádnou změnu, neřkuli pokrok ani na půdě akčních krimithrillerů, ani v žánru sci-fi, kde geneticky vyvinutých klonů se stále stupňovanou silou, rychlostí i chytrostí existují už celé armády. A letitá zápletka má vousy až na zem: titulní hrdina, jehož si zahrál dokonale bezvýrazný Rupert Friend, závodí se zákeřným syndikátem, kdo dříve najde autora převratného vynálezu. Cesta ke zmizelému vědci vede přes jeho dceru, kterou představuje Hannah Ware, střídající atletické výkony s trochou nanicovaté nahoty v povinné sprše o pauze mezi útěkem a úprkem.
Herectví je ostatně pro Hitmana: Agenta 47 dávnou překonanou disciplínou, která by jenom zbytečně zdržovala; snad s výjimkou kapičky sex-appealu zakukleného zlosyna v podání Zacharyho Quinta, na němž je nejzajímavější, že v sérii Star Treku přebírá kultovní roli Spocka.
Jenže v počítačové honičce pro velké plátno mají displeje, monitory, laserové paprsky, fotobuňky, alarmy a jiné blikající technické hračky podstatnější úlohy než lidé. Navíc lidé s otazníkem: film se totiž vyvíjí po způsobu béčkových kousků, v jejichž finále se může ukázat, že celý svět včetně hrstky osamělých vytrvalců v hledišti kina už dávno tvoří výhradně roboti, mimozemšťani či zombíci.
Kudy na ambasádu
Bezduchost příběhu ještě umocňuje strnulá vážnost beze stopy odstupu, nadhledu nebo spikleneckého úsměvu. Slovy tvůrci naštěstí šetří a vědí proč, více zachmuřených hlášek typu „Opatrně, holčičko, tohle je nebezpečnej svět“ by už hrozilo nechtěnou parodií. Na její hraně se ostatně potácejí i obrazová klišé: útržky vzpomínek, zpomalená chůze mužů se zbraní, lahvička léků na zemi. A cestovatelská linie, která by mohla smysly osvěžit, zůstává zakleta v šabloně: v Berlíně je sychravo, v Singapuru mrakodrapy a všude sponzorské výrobky.
Pro milovníky krvavé fašírky z továrenských lisů má Hitman: Agent 47 několik názorných scén, ale jinak je to nebetyčně otravná ptákovina, která si každý bod v hodnocení musí doslova vydřít jako repetent u maturity. Deset procent vynese filmu motiv častých hrdinových převleků, byť přejatý z herní předlohy, dalších deset adrenalinový pád do metra a posledních deset nevšední trik, jak si zařídit vstup do budovy americké ambasády.
Fanoušci prominou, ale víc opravdu nelze. Jedinou doprovodnou kratochvíli přinášejí polemiky zahraničních kolegů, jestli je Hitman: Agent 47 pitomější než Hitman z roku 2007 a jestli oba může v dávce hlouposti ještě přebít Hitman 2, ohlášený předběžně na rok 2017.
Žádný strach, určitě může.
