Latinské nomen omen platí, režisér Jiří Strach dokázal, že umí strašit už v sériích Ďáblova lest nebo Ztracená brána. Stylizace Labyrintu se jim blíží včetně titulků, ve kterých animace slavného obrazu tká vodítko k obludnému zločinu.
Zamrzlé jezírko v lesích, tajemná klec v ruinách hradu, pláč neviditelného dítěte v kostele, takové jsou obrazy, jimž režisér s kameramanem Martinem Šecem dodávají přízračnou sílu: žánrově přesnou, ale přitom osobitou.
Což už se nedá říci o scénáři Petra Hudského. Jakkoli se zápletka sledující na úvod možná až přílišné množství motivů rozvíjí docela zajímavě a na konci první části vyloženě nabudí chuť na další díl, ve stavební podstatě příběhu nechybějí některá klišé, domácká i mezinárodní.
Z domácích zdrojů pochází tuctový model koprodukcí: přizve se lepá kriminalistka z Bratislavy, kde řeší podobný případ. K nadnárodním šablonám patří postava detektiva, který je už zase rozvedený a strachuje se o svou dceru. Když už se do krimi zatahují rodinné motivy hrdiny, proč nemá doma něco neotřelého, pro mě za mě lokomotivu či zlaté rybičky?
Vyšetřovací tým působí civilně, dokonce z něj vycházejí podněty k milému internímu humoru. A Miroslav Donutil coby šéf brněnské kriminálky vede v prvním dílu Labyrintu nad první ukázkou Doktora Martina s týmž hercem v titulní roli.
