Za úmrtí amputace vlastního prstu. Západní Papua
Motivy pro podivné chování kmene Dani, který obývá úrodnou půdu v údolí Baliem v Západní Papui, byly podle výzkumníků různé. Když zemřel člověk, kterého kmen považoval za mocného, usekávali si jeho příslušníci kusy prstů, aby na ně přešla jeho síla. V jiných případech si konečky prstů usekávaly ženy, aby si usmířily ducha zemřelého.
Rituál měl svůj předepsaný průběh, nejprve prst na třicet minut zaškrtili, po amputaci jeho odseknutý kus vysušili a spálili, popel schovali na místě k tomu určeném.
Nebyl to samozřejmě jediný rituál kmene, který praktikoval kanibalismus. Pořádal též jak hrané, falešné, tak opravdové bitvy. Takto po sobě zanechal svědectví o životě kmene misionář Tom Bozeman: „Kmen Dani odjakživa praktikoval bitvy a muži byli zraněni a zabíjeni tak často, až se to stalo součástí našich životů. Pamatuji si jedno nedělní odpoledne, kdy se někteří lidé z vesnice, co žili nedaleko nás, zastavili u naší stanice po velké bitvě. Ptal jsem se jich, jaké to bylo. Odpověděli: Velké, zabili jsme našeho druha, probodli jsme ho kopím skrze srdce. Spadl mrtvý a nepřátelé ho nechali, kde ležel, jak ustupovali. Takže jsme vzali jeho tělo a schovali. Zítra budeme mít velké oslavy. Rádi bychom, abys přišel a viděl je.“
Házení miminek. Indie
Navzdory mnoha alarmujícím zprávám je ve skutečnosti podle odborníků tento rituál z Indie omezený na několik lokalit a nepatří ani do hinduistické, ani muslimské tradice. Přesto však existuje, je šokující a scénář následující: Sejdou se stovky vesničanů, panuje slavnostní nálada okořeněná napětím, tancuje se a zpívá. Lidé se shromáždí pod chrámem. Při rituálu, o němž přinesla zprávu agentura AP, měl chrám střechu ve výšce asi patnácti metrů, což odpovídá pátému patru v českém paneláku. Nahoru vynesou miminko a kněží ho pak hodí dolů, do plachty.
Cílem je zaručit vystrašené oběti štěstí v životě. Praxe podle AP trvá sedm set let, její reportér ji prý sledoval u vesnice Sholapur asi 450 kilometrů od Bombaje. Cituje aktivistu za práva děti z Dillí Ranjana Kumariho, podle něhož je to též následek nedostupné zdravotní péče – místní lidé se proto uchylují k iracionálním praktikám.
O rituálu informoval v roce 2009 britský server telegraph.co.uk, jehož reportérka Leah Hyslopová byla jeho svědkem ve státě Karnataka. Každoročně tam údajně shodí ze střechy na dvě stovky dětí. Představitel tamního chrámu Kasugouda Biradar nevidí na rituálu nic nebezpečného. „Děti budou díky němu zdravější, silnější a budou déle žít,“ cituje ho zpráva, podle níž se děsivého obřadu účastní muslimské i hinduistické komunity.
Renata Söhen-Thieme ze Školy orientalistických a afrických studií v Londýně však zdůrazňuje, že rituál vznikl zřejmě jen v lokálně omezených segmentech společnosti. Podle ní není zcela jistě součástí klasické hinduistické tradice a neodpovídá ani muslimské nauce a poučkám. Statistiky o tom, kolik děti je při zvráceném rituálu zraněno či dokonce zabito, indický venkov samozřejmě nevede. Podle agentury Reuters ale organizátoři rituálu v jedné vesnici tvrdili, že žádné zranění nepamatují.
Skákání přes miminka. Španělsko
Malé děti hrají nedobrovolně hlavní úlohu i v rituálu ve vesnici Castillo de Murcia u španělského Burgosu. Nese název ElColacho a koná se šedesát dnů po Velikonocích v rámci tamních oslav svátku Božího těla. Jeho tradice sahá do sedmnáctého století a pořádá ho křesťanské bratrstvo.
Spočívá v tom, že lidé udělají jakousi překážkovou dráhu ze skupin miminek položených na zem a tou poté probíhá „ďábel“ (ElColacho). Představuje ho muž v blyštivě žlutém kostýmu s kastaňetami a překážku z dětí přeskakuje.
Tamní bratři věří, že rituál děti zbaví prvotního hříchu a uchrání je nemocí a zlých duchů. Papež Benedikt XVI. nesouhlasil a nakázal, aby se od festivalu distancovali. Marně.
Krvavá křídla, odznak přímo do hrudi. Spojené státy
Bizarní rituály najdeme i ve vyspělých Spojených státech. A obřad Krvavých křídel se u amerických leteckých sil více či méně pokoutně drží dlouhá léta. Jeho kořeny sahají pravděpodobně k parašutistům za druhé světové války.
Odehrává se obvykle ve vojenském přítmí a je údajně dobrovolný. Kdykoli se však jeho praktikování dostane na povrch, vzbudí zájem a nesympatie vojenských autorit. Aby ne, spočívá v tom, že vojenským absolventům se odznaky symbolizující jejich výkon připíchnou nikoli na uniformu, jak je zvykem standardně, ale pod kůži, přímo do hrudníku. Odtud Blood Wings, tedy Krvavá křídla. O provedení rituálu se stará nadřízený nebo elitní voják, jemuž se už té cti obdržet Krvavá křídla dostalo dříve.
Příležitostně americkou armádou prosviští skandální odhalení, že se rituál v jejích řadách pořád zachovává. V roce 1991 se objevila Krvavá křídla na záznamu ze Severní Karolíny, o dva roky později se udělovala na americké základně v Jižní Koreji. Pokaždé vyvolala šetření a starosti, zda se nejedná o šikanu. A zděšení, že o bolestivém rituálu musejí vědět stovky vojáků, nižších i vyšších šarží. Ovšemže vědí, ale považují ho za součást vojny. „Jsem trochu šokován, že se něčeho takového někdo chopí a dopustí, aby si o tom lidé udělali špatný dojem,“ nechápal zděšení Pentagonu nad Krvavými křídly v roce 1997 penzionovaný mariňák Ed Manuel, „neděje se to všude, ale jsme přesvědčen, že to bude pokračovat.“
