Můj rozhlasový kolega Tomáš Kohout se od televize ozve: „Hmm, předpověď na zítřek. Koukni, 39 stupňů.“
Je večer po etapě do Rodezu, té teplotně ze všech nejvražednější.
„Předpověď je devastující,“ uznává také francouzská moderátorka na obrazovce před námi.
„Takové vedro jako tady už mají ve Francii jen na Korsice. A na Guadeloupe a Martiniku je větší kosa než tady,“ zjišťuje Tomáš. Což si televizní rosnička nejspíš uvědomuje rovněž a zahlaholí: „Na osvěžení nyní pustíme záběry, jak právě v Austrálii sněží.“
Majitelka pizzerie, kde jsme předtím doplnili kalorie, nám tvrdila: „Padesát kilometrů kolem Rodezu jsou kvůli Tour hotely plné. Ale lidi jsou buď u trati, nebo ani nevycházejí ven, jaké je vedro. Přes den k nám na oběd nikdo nepřišel.“
Každá Tour se mi zapíše do paměti něčím, co ji nejvíc charakterizuje. Tentokrát je rovnice je prostá: Tour 2015 = ukrutné vedro. Dvoutýdenní, dusné, vlhké, potivé. Spotřeba triček výrazně narůstá. O volném dni nejen my hledáme v Gapu veřejnou prádelnu. A říkáme si, že ty kroupy, které dopadaly na Plateau de Beille, byly vlastně příjemnou změnou.
Tour je procesím, valícím se Francií. Je symbolem, na nějž jsou Francouzi hrdí. A je natolik vážená, že kvůli její složité logistice dokáží místní policisté na celý den uzavřít i jednu z hlavních alpských tepen mezi Grenoblem a Risoulem, prázdniny neprázdniny.
Když se na Tour vydávám, dopředu vím, že některé věci jsou tu neměnné, tak jako fousatý italský novinář Giovanni Mura z listu La Repubblica, jenž dodnes píše v tiskovém středisku na psacím stroji.
Ale stejně tak si pokaždé připomínám, že mě na Tour NESMÍ překvapit naprosto nic.
Ani prasata a slepice, pasoucí se hned vedle V.I.P. prostoru za horským dojezdem v La Pierre.
Věřte nevěřte. Dojezd první pyrenejské etapy. Copak se nám to pase hned za pódiem, kde před chvílí Chris Froome převzal žlutý dres.
Ani dívka, promenádující se u cíle v Rodezu, která na sobě nemá vůbec nic, jen body painting ve stylu žlutého trikotu.
Ani Dán, kterého při sjezdu z Huezů sledujeme, jak spí schoulený a zachumlaný pod dekou v kufru svého osobního auta.
Tour ovšem dotírá na veškeré smysly, nikoliv pouze na oči. Zní cvrlikáním pastorků, ale i písničkami Coeur de Pirate, které nám pořád dokola vyhrávají z reproduktorů v autě.
Tour je cítít vůní barev, jimiž fanoušci pokreslují asfalt, ale i pachem spálených spojek, když se její auta na jedničku prodírají úzkou průrvou mezi rozvášněným davem při stoupání na Huezy (naše aktuální spotřeba nafty v tu chvíli činí 40,9 l/100 km).
Huezy, těsně před dojezdem etapy. Když za cílem přestanou fungovat obrazovky, zachrání reportéry z celého světa počítač a stream kolumbijského rozhlasáka.
Tour chutná po pečivu madlenkách, které její sponzor stále nabízí (ne, zrovna teď je nechci ani vidět), ale občas umí být i pořádně hladová. Na chvíli skončíme s prací, jedeme se ubytovat a narážíme na francouzský zvyk vařit v restauracích pouze do desíti (to by se na Vueltě nestalo...).
Na „mekáč“ tudíž dochází dvakrát, na nouzovou variantu müsli tyčinky z kufru jednou.
Dáte si lasagne, nebo lasagne?
V St. Jean-de-Maurienne máme po deváté večer dvě možnosti. První: „Počkáte si na jídlo tak hodinu.“ Druhá, vyřčená říznou majitelkou pizzerie: „Máme už jen lasagne. Buď si dáte lasagne nebo nic.“
Když ještě bylo do Paříže pořádně daleko…
Moderní umění a la Tour
Svatá Tour rozhodně není. Vyprávět může Jirka Kratochvíl z jihočeské MF DNES. Vyrazil na ni s kamarády obytným vozem coby turista, večer zaparkovali pod La Toussuire a ráno se nestačili divit: „Kdo nám od auta ukradl pantofle a židličky?“
Organizátoři se snaží, aby Tour, když už není svatá, byla aspoň méně chaotická. Loni při sjezdech z horských dojezdů v Pyrenejích totálně kolabovala doprava. Letos tudíž všem vozům z konvoje zaslali mail, jenž začínal přívětivě v duchu francouzské elegance a končil poněkud drsně.
Ve stručnosti zněl zhruba takto: „Myslíme na vaši bezpečnost. Je to jen a jen pro vaše dobro. I když chápeme, že jste unaveni, musíte naše pravidla respektovat. Proto, ať už jste kdokoliv, je absolutně zakázáno při evakuaci z hor předjíždět jiná vozidla. Jestli je předjíždět budete, použijeme vůči vám nápravné prostředky. Vyhodíme vás z konvoje. Napořád!“
Pro přesuny mimo závodní trať, mezi startem a cílem etap, vypisují organizátoři objízdné trasy, které se tu a tam snažíme vylepšovat, protože Tour je také uměním improvizace. Občas to funguje, jako při cestě do Mende (na regulérní objízdné trase toho dne uvízla většina týmových autobusů v zácpě na dálnici), jindy platí pravý opak (Cože? Průsmyk Vars je uzavřený? To se máme vracet?).
V případě časové krize pak kolega volá na Zelenou vlnu Radiožurnálu a zjišťuje: „Je pravda, že tunel Frejus je ucpaný?“ Odpověď z Prahy je naštěstí pozitivní: „Podle Google Maps jen 500 metrů. Dé jednička je v mnohem horším stavu.“
Chceš lva? Řekni si Froomovi
Jindy dostáváme pocit, že na Tour projíždíme časovou i prostorovou bránou. Skály pod La Pierre navozují iluzi měsíční krajiny, v serpentinách a hlubokých zalesněných údolích pod Mende si připadáme jako v pravěku. Načež vjedeme ve Floraku do 70. let a vdechujeme jejich atmosféru v hotelu, kde spíme: betonová stavba, látkové potahy na stěnách, pokoje bez klimatizace.
Budoucnost naopak vnášejí do putování Tour malí nadšení fanoušci i děti cyklistů, kteří za nimi tu a tam dorazí.
Malá Delilah Cavendishová hledí ve Fugeres závistivě na plyšového lva, kterého dostává na pódiu vždy muž ve žlutém. „To si musíš říct Froomovi,“ vysvětluje jí táta-sprinter, že lev je jaksi mimo jeho dosah.
A na Champs-Elysées se pro změnu tři dcerky Micka Rogerse málem poperou o tátovo startovní číslo.
Michael Rogers a jeho čtyři ženy.
Tady vše končí. Marco Haller, jezdec týmu Kaťuša, na Twitteru bilancuje: „21 etap, 3 500 kilometrů, 500 kopců, 2 pády. Tour je hotova a já jsem hotovej. Merci. Au revoir.“
Armáda techniků naposledy přesouvá celkem 4 500 kilometrů všemožných kabelů, které se podle údajů z Dimension Data každý den stěhovaly s konvojem Tour.
Chris Froome, když zodpoví poslední otázku na poslední tiskové konferenci, požádá o slovo a řekne sálu plnému reportérů: „Jste tu stejně jako my tři týdny pryč od svých blízkých, v práci a pod tlakem putujete neustále z místa na místo a píšete o Tour své články. Díky moc.“
Je to od něj milé. Tour je závodem, o němž Zdeněk Štybar říká, že dny tu splývají a vy ztrácíte pojem o čase. Je pro cyklisty prací a současně vášní i posedlostí. „Kdybych ji neměl v srdci, možná si klepu na čelo a říkám: Proč to ti idioti dělají?“ povídá Leopold König.
Ano, to třítýdenní únavné putování Francií skutečně je jedním velkým bláznovstvím.
Ale krásným bláznovstvím.
Na letošní Tour nebude nejlépe vzpomínat jeden z kameramanů:
