RECENZE: Herecké umírání sbírá ceny a teď posílí i Domácí péči

Slávek Horák debutuje filmem Domácí péče, za který na sobotním předávání cen karlovarského festivalu získala sošku herečka Alena Mihulová V Domácí péči se objevila po boku Bolka Polívky. „Bylo nádherné s ním hrát, smát se, povídat si i třeba jen mlčet,“ řekla v Karlových Varech.

Loni za příběh umírání Jako nikdy dostali Českého lva Jiří Schmitzer a Petra Špalková, letos za příběh těžké nemoci Pořád jsem to já získala Julianne Moore Oscara i Zlatý glóbus.

Domácí péče

60 %

Režie: Slávek Horák

Hrají: Bolek Polívka, Alena Mihulová, Tatiana Vilhelmová

Česko, 2015, 92 minut

Kinobox: 66 %

IMDb: 7.0

Celovečerní autorský i režijní debut letošního čtyřicátníka Slávka Horáka Domácí péče se po festivalové premiéře vydá do kin 16. července. Je tu další příběh umírání, který posilují herecké výkony, jmenovitě Aleny Mihulové v roli ženy s nevyléčitelným nádorem a Bolka Polívky v úloze jejího zaskočeného manžela.

Jakkoli to zní cynicky, platí, že na rozdíl od komedií se snímky o posledních věcech člověka točí takříkajíc samy. Stačí postavit modelovou situaci kolem věty „Zbývá vám půl roku života“ a drama se podává na zlatém podnose; poroty a ceny se sbíhají, diváci prchají. I v případě, že se film vydává za tragikomedii, což se Domácí péči příliš nedaří. Šibeniční humor zde totiž nahrazuje bodrá rozšafnost a la Vesničko má středisková, pouze v moravském podání.

Svou odlišnost čerpá snímek ze dvou zdrojů, ze silného charakteru sestřičky obcházející pacienty trpělivě, oddaně a spolehlivě i poté, co sama onemocní, a z jejího objevování alternativní léčby, což je naopak nejslabší stránka snímku, počínaje rádoby mystickými výjevy a konče poučkami typu „Mějte se ráda, oblékejte se do růžové, léčíme vaši duši pro další život“.

Zprvu Domácí péče zabírá svou věcnou, civilní, střízlivou tóninou, založenou na všedních rituálech včetně nepřikrášlených i nesentimentálních ukázek hrdinčiny práce. Střídmě shrne též rodinné poměry, odcizenou dceru, věčně rozesmátého manžela. Občas vyruší podivný střih, nicméně pocitově je vyprávění čisté, nepoužívá zbytečné efekty, hysterii ani vyděračství při portrétování svaté bez svatozáře.

Ovšem to platí zpočátku. Ve chvíli, kdy žena začne objevovat říši ezoteriky, zastoupenou postavami Tatiany Vilhelmové a Zuzany Kronerové, počne se zprvu tak úzkostlivě zkázněná koncepce bortit jako domeček z karet a rozbředne v kazatelskou terapii s banalizovanými výjevy mezi nebem a zemí či nehledanými poučkami jako „Vaše žena teď potřebuje lásku a péči“.

Radši kafe než morfium

Přitom nosné hlavní téma zůstává až překvapivě v pozadí: totiž proměna manželského vztahu a zejména Polívkovy postavy pohodáře, který věří víc na slivovici než na léčitele, nemá rád problémy ani citové výlevy a s novou situací si zjevně neví rady. Snad nejpřirozenější výraz filmu zazní v jeho výbuchu vůči umírající ženě: „Ty mě tak se..š, jak jsi pořád hodná!“ Mohla to být velká role člověka plného lásky, kterou prostě jen vyjadřuje jinak.

Právě prozaické chvíle přijímající nevyhnutelnost perspektivy – žena žádá „radši kafe než morfium“, muž se musí učit sám vyprat – drží herce nad hladinou. Škoda že od nich divákovu pozornost odvádějí klišé jako stylizovaná metafora světla na konci tunelu nebo pospolité usmíření, objímání a dojímání ve foklorním finále. Mimochodem, mezi jeho účastníky se mihne i dramaturg filmu; bohužel chyběl tam, kde měl debutanta přesvědčit, že herci jsou víc než ornamenty.