Jistě, je také dojemný, výchovný, někdy až příliš slzavě přitakává rodinným hodnotám a občas také přehání akční složku čistě jen pro potěchu dětí. Ale jako celek vypráví až nečekaně dospěle a brány fantazie otevírá velmi zeširoka.
Děj se odehrává opravdu v hlavě: v mysli školačky, která těžce nese stěhování z rodného kraje do velkoměsta. Její pocity řídí postavičky Radost, Smutek či Vztek ve velínu, kde se vzpomínky třídí a posílají do paměti, či zapomnění.
Vznikla tak nekonečná říše plná barev a nápadů, počínaje vlakem s myšlenkami, který ve spánku zastavuje, a konče filmovými ateliéry, kde se na základě čerstvých zážitků dívky natáčejí její sny. Se vším všudy, s herci, maskérkami, kamerami a scénářem na poslední chvíli.
Hravost V hlavě připomíná procházku nitrem pohádkového počítače, jíž „vnější“ historka pouze slouží. Skoro se zdá, že tvůrci v čele s Petem Docterem svůj gejzír obrazotvornosti museli přiškrtit, protože jinak by snímek přerostl v seriál.
Co všechno podle Pixaru nosíme v hlavě, je k nevíře. Prozrazovat se nemá, takže jen dva příklady: okamžik, kdy hrdinové v mozku zabloudí do sekce abstrakce, která je rozloží v duchu abstraktní malby, a závěrečné titulky, kde film nahlédne do řídícího střediska mysli zvířat.
