Chicago Blackhawks, tradiční klub z třetího největšího amerického města slaví třetí Stanley Cup za poslední šest let. To je výjimečný počin, který se ve vyrovnané soutěži hned tak nepovede.
Naposledy ho zvládl mezi roky 1997 a 2002 Detroit. Ten Detroit, který byl na přelomu tisíciletí symbolem vítězství a úspěchu a za který chtěli všichni hrát. Teď jeho roli převzalo Chicago a nabízí se otázka: kde se vzal takový potenciál? Proč ten tým tak suverénně vládne mezi nejlepšími?
Joel Quenneville dovedl Chicago ke Stanley Cupu.
Důvodů je vícero, ale jejich základní osu tvoří pět bodů. Tím nejklíčovějším je taktika, s jakou mužstvo nastupuje. A za ní stojí zkušený trenér Joel Quenneville. Nejde si nevšimnout, jak nápadně se herní styl Chicaga blíží právě Detroitu: tým soupeře téměř nepouští k puku a neustále diktuje tempo hry.
Quenneville má heslo: „Člověk by se měl zlepšovat každý den.“ Díky svým úspěchům se zařadil mezi trenérské legendy, přesto zůstává skromný a říká: „Důležitý je tým, jeho schopnost vstřebat vaše požadavky a být tak maximálně efektivní.“
A právě v tom je největší síla Chicaga. Ta však souvisí se skladbou kádru, kterou má na starosti management. I on odvádí v posledních letech výtečnou práci, bez které by byl jakýkoli trenér bezradný.
K skvělému trenérovi výtečný management
Blackhawks mají pod dlouhodobou smlouvou všechny klíčové postavy. Patrick Kane, Jonathan Toews, Marián Hossa, Duncan Keith, Niklas Hjalmarsson, Corey Crawford - ti všichni tvoří páteř mužstva a ti všichni jsou s ním spjatí. Zbytek se vždy doplní mladíky a volnými hráči, kteří rychle zapadnou, a Chicago pokaždé patří mezi favority NHL.
Ben Bishop (vpravo) z Tampy blahopřeje Coreymu Crawfordovi z Chicaga.
À Propos Crawford. Není to žádná brankářská hvězda velikosti Henrika Lundqvista nebo Pekky Rinneho, přesto ideálně zapadá do vítězné mozaiky Chicaga: v klíčových chvílích je na něj vždycky spolehnutí, o čemž se svědčí letošní rozhodující zápas, v němž vychytal čisté konto.
„Lidi rádi říkají, že je snadné chytat, když před sebou máte takový tým. Ale to je hodně zjednodušené. Corey má na triumfu obrovský podíl, předvedl řadu skvělých zákroků. Klidně by si zasloužil Conn Smythe Trophy,“ prohlásil televizní expert Barry Melrose.
Cenu pro nejužitečnějšího hráče play-off však získal obránce Duncan Keith, Crawfordův spoluhráč a muž, který má na úspěchu Chicaga možná ještě větší podíl. Je skvělý v rozehrávce, bezchybný v bránění a navíc přidával klíčové góly. Ostatně právě on vstřelil vítěznou branku v rozhodujícím finále s Tampou.
Keith je teprve devátým bekem, který na prestižní trofej dosáhl, ale patří mu zaslouženě. Však třeba v produktivitě byl v týmu na druhém místě za Patrickem Kanem - ve 23 zápasech play-off nasbíral 21 bodů (3+18).
„Jsem hrdý, že můžu být součástí výjimečné party hokejistů. Cenu si klidně mohlo odnést i hodně dalších spoluhráčů,“ řekl muž, který se od roku 1998 stal teprve čtvrtým hráčem v NHL, který odehrál ve Stanley Cupu víc než 700 minut.
