Trabant nikdy nebyl velký vývozní artikl. Většina jich skončila ve východním Německu, Maďarsku, Polsku a Československu. Několik desítek tisíc se jich sice dostalo i na druhou stranu železné opony, hlavně do Holandska, Belgie, Norska, Dánska a dokonce i Finska, ale rozhodně se nedá říci, že by to byl světový automobil.
Takže když se nám v Austrálii zadře na trabantu kliková hřídel, máme problém. Sehnat novou v okruhu deseti tisíc kilometrů není nic jednoduchého. V Austrálii je podle všeho asi pět trabantů plus jeden v muzeu na Novém Zélandu. A očekávat, že by si sami rozebrali exponát na náhradní díly, asi opravdu nemůžeme.
Občas jsme si nebyli jistí a tak musíme volat pro radu kamarádovi do Nové vsi pod Pleší.
A tak trčíme v Lavertonu, malém a opuštěném zlatokopeckém městečku. Tři stovky stálých aboridžinských obyvatel na nás kouká stejně vykuleně jako my na tu naši pohromu. Opravit klikovku nemůžeme, potřebujeme novou a to co nejdřív. Blíží se deště a jestli cesta před námi rozmokne, nehneme se z místa.
Voláme Sydney, Adelaide, Darwin, všechna města, o kterých víme, že by tam trabanty mohli mít. Sydney nakonec odpovídá. Místní nadšenec má trabanta z Plzně a chce nám půjčit svou klikovku. A pak zjistí, že je taky zadřená. Muzeum na Novém Zélandu si exponát rozebírat nechce. Čas běží a začalo pršet.
Letecký most Nová Ves pod Pleší - Laverton
Sháníme klikovku v Česku. V pátek odpoledne jsme ji zadřeli, v neděli ráno už víme, že náhradní díl ze Sydney nevyjde. A v pondělí ji konečně máme, jen je v Nové Vsi pod Pleší, ve vesničce asi 40 kilometrů od Prahy a my jsme v Lavertonu, ve vesničce asi 800 kilometrů od Perthu.
V pondělí večer klikovka opouští Novou Ves. Zásilka míří do Lipska, jen malý kousek od Cvikova, kde se trabanty vyráběly. V úterý je v Londýně. Dál na sever naštěstí nepokračuje.
Ve středu už je v Perthu. Vymýšlíme, jak ji co nejrychleji dostat k nám, voláme českým, slovenským i polským krajánkům. Pomoc se nakonec nabízí z Kalgoorlie, města na půl cesty. Kousek za naším táborem je naštěstí úzký pruh hlíny, kde může přistát letadlo. V pátek ráno vychází slunce a balík je tady.
Rozebíráme motor v dílně, kde se opravují obří road trainy. Náš malý motor by v nich mohl maximálně pohánět ostřikovače a odpovídá tomu i velikost nářadí. Během opravy zjišťujeme, že nás zná polovina města včetně zlatokopů, kteří s detektory kovů bloudí po svých claimech a chlubí se lahvičkami s kousky zlata v hodnotě celé naší kolony.
V sobotu ve dvě ráno motor konečně naskočí. Ještě pár úprav a vyrážíme na cestu. Great Central Road byla po deštích právě otevřena a vypadá to, že nám štěstí přeje.
Nejdelší australská zkratka
Hltáme první kilometry nejdelší australské zkratky, prašné dálnice vedoucí napříč pustinou střední Austrálie. Všude kolem nás je prach a písek, ale jedeme, dokonce až nečekaně rychle. Podhuštěné pneumatiky chytají rázy korugace, lidově rolety, kterou tvoří nekonečné řady vlnek jedné za druhou. Musíme jet rychle, letět po jejich vrcholcích, pak je skoro necítíme. Máme skvělé tempo, první den jsme zvládli skoro sto kilometrů. Rozděláváme oheň a těšíme se na další den.
Austrálie je nádherná, i v uprostřed bahna tady zažijete něco magického.
Ráno je zataženo, od východu jdou těžké mraky a my jedeme směrem k nim. Začíná pršet a cesta se pomalu rozpouští v kluzké blátíčko. Vychází nám z toho parádní kombinace: roleta vyžaduje svižné tempo, bláto zase pomalejší, opatrnou jízdu. Co s tím?
Auta kloužou, motorky ještě víc. Samozřejmě, že nikdo z nás nemá moderní offroadové pneumatiky. A tak plaveme blátem dál, i když stěrače už nestíhají.
A najednou se stane něco, co nikdy nikdo na světě neviděl. Marek Slobodník, nesmrtelný optimista a skvělý motorkář, hrdina naší cesty Jižní Amerikou, padá! Naštěstí má jeho jawa jen ohnutá řídítka, která narovnáme a bahníme se dál.
Jenže Marek padá znovu. Tentokrát to byla větší rána, vypadá potlučeně, ale naštěstí se tlemí od ucha k uchu. Řídítka už nerovnáme a snažíme se dojet do prvního roadhousu na trase. Ujedeme padesát kilometrů a Marek leží potřetí. Cesta je holt záludná i pro profesionála, na vrstvě kluzkého bláta leží písek, který vypadá jako suchý. Pěkná past. Kašleme na to, ráno moudřejší večera.
Dostat se zpátky na cestu není taková sranda, jak to původně vypadalo. Topíme se v bahně.
Celou noc pršelo a na této cestě je několikacenti-metrová vrstva bláta
O kolečko méně
Pršelo celou noc, balíme a vyrážíme. Maluch Max se sotva dostal na cestu. Bláto klouže tak, že se po něm i špatně chodí. Jeden trabant zapadl, a druhý, zřejmě poučen z nezdaru, zapadl o sto metrů dál.
Snažíme se je oba dostat ven. Houpeme s nimi dopředu i dozadu a bláto máme úplně všude. Najednou se ozve zlé kovové cvaknutí a zadní kolo zmizí hluboko v podběhu. Něco je špatně. Možná prasklo pero nebo se zlomilo zadní rameno. Těžko říct, auto trčí hluboko v blátě a prší.
Přemýšlíme co dál a najednou se k nám z východu blíží velký pickup. Řidič zastavuje a ptá se, co tu děláme. Cesta je už zase zavřená a my to samozřejmě nevíme.
Tahá nás ven. Pickup klouže, všechna čtyři kola se protáčí, bláto stříká na všechny strany a pak hop a trabant je venku. A najednou se ozve další děsivě skřípavý zvuk od zadního kola. Netočí se, je zaseknuté v podběhu a my s ním uprostřed rozbahněné Great Central Road. „Na roadhousu mají dílnu,“ loučí se s námi řidič pickupu. Prý je to jen padesát kilometrů. Padesát nebo pět set, to je fuk, stejně se nemůžeme hnout z místa. Kdyby alespoň přestalo pršet.
