Dnes je John Nieuwkoop čtyřicátník, který se skupinkami nizozemských školáků obráží hornatý kraj výhodní Bosny a Hercegoviny a pomáhá tamním zemědělcům postavit se po válečných běsech znovu na nohy.
Před dvaceti lety to však byl člen čerstvě vzniklé nizozemské armádní jednotky, elitní vzdušné mobilní brigády. Ta měla být chloubou, jíž chtěla nizozemská vláda ukázat mezinárodnímu společenství. Když v roce 1993 opouštěli Srebrenici kanadští vojáci, přišel je vystřídat John a jeho kolegové. Jako logistik sloužil ve Srebrenici několik měsíců.
Srebrenický masakrDobytí východobosenské Srebrenice srbskými jednotkami a následný masakr tisíců lidí se stal jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války. Srbské jednotky Srebrenici obsadily v době, kdy platila za "bezpečnou zónu OSN". Ženy, děti a starce dopravily na muslimská území, ale na 8000 mužů a chlapců v červenci 1995 zmasakrovaly. Nizozemští příslušníci mírových jednotek tomu nedokázali zabránit. Nebylo jich dost a neměli dostatek zbraní. Ostatky obětí tohoto masakru byly později nalezeny v různých masových hrobech a identifikovány pomocí analýzy DNA. Řada lidí se ale dodnes pohřešuje. Krveprolití ve Srebrenici je považováno za nejhorší masakr v Evropě od 2. světové války. |
V době osudných událostí, které odstartovaly 11. července 1995 pádem Srebrenice do rukou bosenskosrbské armády pod vedením generála Ratka Mladiče, John již ve Srebrenici nebyl. „V lednu 1995 jsem byl poslán domů a v červenci 1995 jsem byl ve Španělsku na cvičení,“ upřesňuje. Mezi víc než třemi sty Nizozemci, kteří měli v muslimské exklávě na srbském území v červenci toho roku dohlížet na dodržování míru, má však řadu známých.
„Jednotka, která nás střídala, byla také ze vzdušné mobilní brigády,“ říká. Právě nizozemským vojákům, kteří Johna a jeho kolegy vystřídali, bývá často masakr víc než osmi tisíc muslimských mužů a chlapců dáván za vinu. Pozůstalí nizozemskou vládu opakovaně žalovali, že vojáci nezabránili krveprolití. John však namítá, že zabránit tomu nešlo. Přítomná jednotka měla podle něj příliš málo mužů a ti byli navíc jen chabě vyzbrojení.
„Bylo to velmi obtížné, čelili velké přesile. Standardně tam bylo asi 400 nizozemských vojáků. V okamžiku masakru ale bylo hodně z nich pryč na dovolené, takže myslím, že nizozemská jednotka mělo v tu chvíli k dispozici asi 300 až 320 lidí. Nevím ta čísla úplně přesně. Proti nim stály čtyři tisíce Srbů v horách. Pokud by něco zkusili, vůbec ničemu by to nepomohlo,“ odmítá výčitky, že nizozemští vojáci měli davy lidí před jejich improvizovanou základnou v bývalém továrním komplexu na baterie na okraji Srebrenice bránit.
K obraně lidí neměli od OSN mandát
Jedním dechem Nieuwkoop dodává, že k něčemu takovému navzdory obvyklé interpretaci médií neměli vůbec mandát. „Na jedné straně někdo říkal, že je Srebrenica bezpečná zóna a že bychom lidi v ní měli chránit. Na druhé ale mandát UNPROFORu (mírová mise OSN v Bosně a Hercegovině, pozn. red.) nespočíval v ochraně těch lidí. Mandát UNPROFORu spočíval v tom, že jsme směli střílet, jen pokud budeme ohroženi na životě. To je absolutně něco jiného, protože s tímto mandátem zákonitě nemůžete dodržet to, co bylo slíbeno v roce 1993,“ vysvětluje.
Naráží přitom na prohlášení francouzského generála Philippa Morillona, velitele mírových jednotek OSN v Bosně a Hercegovině v letech 1992 až 1993, který uprchlíkům shromážděných ve Srebrenici slíbil zajištění bezpečí. Stalo se tak poté, co v březnu 1993 obléhané město navštívil.
Místní ho nechtěli nechat město opustit ve strachu, že křehké příměří garantované jeho návštěvou záhy po jeho odjezdu skončí. Morillon se uprostřed noci pokusil z města prchnout, dav uprchlíků ho ale odhalil a zabránil mu v tom. Posléze před ně předstoupil a slíbil, že zůstane a mezinárodní jednotky je ochrání.
To se však o dva roky později ukázalo být planým slibem. Když Srebrenica padla do rukou Srbů, nizozemští vojáci na svoji základnu pustili jen zlomek muslimských uprchlíků a Srbům později vydali i je. Přitom museli tušit, co je čeká.
„Krátce po 11. červenci, kdy již nizozemští vojáci museli vědět, že jsou venku mimo areál zabíjeni muži, bylo pořád stále hodně dalších lidí na pozemku základny. Oni je ale poslali pryč,“ říká Nieuwkoop. Připomíná přitom loňský verdikt nizozemského soudu, který rozhodl o tom, že Nizozemsko nese část viny za smrt asi tří stovek Bosňáků, kteří byli vydáni napospas Srbům (podrobnosti o verdiktu se dočtete zde).
Záměru spáchat genocidu nemohli zabránit
„V tu chvíli jsem tam nebyl, takže je velmi těžké o tom spekulovat,“ připouští dnes bývalý nizozemský voják. „Podle mě ale bylo možné pustit do areálu víc lidí, měli být umístěni pod přímou ochranu. Areál je na to dost velký, vešlo by se tam nejméně deset až dvanáct tisíc lidí na ten pozemek,“ říká. Podle něj mohli být tak tito lidé zachráněni před smrtí.
Genocida ve Srebrenici |
Masakru muslimských chlapců a mužů by však podle něj případný odpor Nizozemců nezabránil - neměli by šanci je před Srby ubránit. „Nebylo k tomu poskytnuto dost materiálu, munice ani tam nebylo dost vojáků, aby to bylo možné zajistit,“ argumentuje.
„Nizozemská jednotka udělala některé věci špatně, mohli toho udělat víc a měli toho udělat víc, ale jedna věc je jistá - nemohli tomu zabránit. Jsem si absolutně jistý, že tomu nemohli zabránit. Ta jednotka by nikdy nebyla schopná zabránit genocidě,“ namítá.
Velitele po skončení mise povýšili
Řada nizozemských vojáků, kteří v době masakru ve Srebrenici sloužili, se s dvacet let starým krveprolitím a svojí rolí v něm dodnes těžce vyrovnává. „Řada z nich stále pracuje pro armádu, je ale i hodně těch, kteří odešli. Všechny ty události se jim promítají a mají problém se psychicky vyrovnat s tím, že tam byli,“ poznamenává ke kolegům, z nichž řadu osobně zná.
S tragickými událostmi se těžko potýkal ostatně také i velitel jednotky, byť byl záhy po masakru povýšen. „Myslím si ale, že to nebylo povýšení za to, jak si vedl, ale aby ho uklidili někam stranou, kde by byl pod dohledem a kde ho nikdo neznal, aby se tam mohl dát dohromady. Po skončení mise byl povýšen a poslán do New Yorku. Krátce poté odešel z armády. Co vím, tak teď žije někde ve Španělsku.“
Lidé se hrabali v odpadcích a hledali jídlo
Přestože Nieuwkoop nemá otřesnou zkušenost jako jeho kolegové, několikaměsíční služba ve Srebrenici do ledna 1995 v něm přesto zanechala hluboké stopy.
„Je to hodně smutné. Viděl jsem hodně mužů, kteří procházeli ulicemi a neměli na sobě žádná trička. Mohli jste jim tak spočítat každou kost na hrudi. Viděl jsem i muže, který měl jen pár zubů, ale ty jste viděli rýsovat se přes kůži na jeho tvářích, jak byl vyhublý. To bylo naprosto strašné,“ vzpomíná.
Pamatuje si také, že město zaplavené bosňáckými uprchlíky z okolí i vzdálených koutů země trpělo těžkou humanitární krizí. Lidé byli natolik vyhladovělí, že se přehrabovali v odpadcích a hledali v nich něco k jídlu.
„Můj kamarád byl jedním z těch, kteří měli starost odvoz odpadu. Říká, že má pořád před očima to, co viděl. Lidé se dokonce bili mezi sebou o to, aby mohli být první u odpadků,“ líčí Nieuwkoop.
Pietní aktBěhem soboty se ve Srebrenici odehraje pietní akt, při kterém bude na nedalekém hřbitově v Potočari pohřbeno dalších 136 nově identifikovaných obětí. Ceremonie se zúčastní i Bill Clinton či Angela Merkelová, Česko zastupuje předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Srbsko zastupuje premiér Aleksandar Vučić, který dnes vyvraždění 8000 muslimských mužů a chlapců označil za ohavný čin, slovu genocida se však vyhnul. "Dvacet let uplynulo od strašlivého zločinu ve Srebrenici. Neexistují slova, která by mohla vyjádřit žal a lítost nad oběťmi a také hněv vůči těm, kteří tento ohavný zločin spáchali," napsal Vučić v otevřeném dopise. zdroj: ČTK |
On sám měl běžně na starost přepravu vojáků. “Řídil jsem autobus s lidmi, kteří byli puštěni na dovolenou, nebo ty, jejichž turnus skončil a měnili se s někým dalším. Vozil jsem je tam a zpátky ze Záhřebu do Srebrenice. A ve dnech, kdy nebyl vypravený žádný konvoj, jsem si plnil své povinnosti v oddělení logistiky.“
Do Srebrenice se rozhodl vrátit
Před šesti lety se do Srebrenice vrátil. „Tehdy ještě jenom jako návštěvník, byl jsem představen několika rodinám v horách. To, co jsem ale viděl, bylo hrozné, žili v otřesných podmínkách. V tu chvíli jsem se jim rozhodl pomoct - jakkoliv,“ vrací se v čase do roku 2009, čtrnáct let po konci války v Bosně. Na přelomu let 2010 a 2011 se pak rozhodl dát této pomoci konkrétnější rozměr a založil vlastní neziskovou organizaci Project Falcon.
Ta se zaměřuje na pomoc konkrétním rodinám, zpravidla zemědělcům v odlehlých horských staveních. Organizace jim poskytuje třeba osev, aby mohli znovu hospodařit na svých malých políčkách vysoko v horách. „Nedíváme se na jejich etnický původ, hledáme prostě takové, kteří naši pomoc potřebují nejvíc,“ vysvětluje.
Několikrát s ním cestu za zemědělci podnikli i nizozemští školáci a sami přiložili ruku k dílu - třeba, když jedné rodině postavili přístavek pro hospodářská zvířata. Podle Nieuwkoopa se tak kromě pomoci samotné šíří mezi lidmi povědomí o situaci v Bosně, která pomoc zvenku i 20 let po válce zoufale potřebuje.
„Jsme velmi malá organizace a pracujeme s malým rozpočtem. Pomoc se tu hodně cení, a to i ta z Nizozemska. Někteří místní lidé k tomu mohou mít výhrady a být sarkastičtí, ale lidé v Bosně jsou obecně velmi přátelští a velmi vděční. Jsou za ni opravdu šťastní,“ říká.
Příbuzní si připomínají oběti ze Srebrenice:
26. října 2009 |
