Islámský stát už měl být na kolenou. Jak to, že opět vítězí?

  • 494
Ještě nedávno se zdálo, že Islámský stát je vojensky oslabený. Přesto si dokázal udržet iniciativu a nyní slaví rovnou dvojitý triumf: minulý týden dobyl v Iráku město Ramádí a tento týden následovala starobylá syrská Palmýra. Pro džihádisty to bude velká vzpruha, protože se blíží první výročí jejich chalífátu.

Jestliže je květen, měli jsme být v Mosulu. V předjaří Američané oznamovali ofenzivu proti Islámskému státu v tomhle městě na duben. Islámský stát je teď nejen v Mosulu, ale čerstvě i v Ramádí a v syrské Palmýře. 

Dvě vítězství během několika dnů ukazují, že něco je špatně. Jestliže útěk tisíců iráckých vojáků z Mosulu před jedenácti měsíci vypadal jako nevysvětlitelné selhání, úprk celé brigády, na kterou v Ramádí údajně útočily jen čtyři stovky džihádistů, ukazuje na systémovou chybu.

Má dvě příčiny. Ta první: irácká armáda nebojuje, bojuje špatně nebo bojuje málo. Amerika do ní nalila šestadvacet miliard dolarů, které se neprojevily. Bývalý náčelník vojenské rozvědky, generál Andor Šándor upozorňuje, že je snadné dodat spoustu nové techniky, ale problémem může být výcvik. 

Irák má zřejmě dnes spoustu mužů v uniformě, ale jen velmi málo vojáků. Potíž je, že ti necítí loajalitu ke státu. Dobře lze ten rozpor popsat na Afghánistánu: talibanci jsou tvrdí bojovníci, zatímco tamní armáda a policie jsou ovce, byť jsou to úplně stejní Afghánci. Vysvětlení zní, že ti první mají motivaci a něco, čemu věří a za co jim stojí bojovat. Ti druzí mají jen uniformu. To vysvětluje, proč v Iráku početně slabí džihádisté válcují armádu. 

Šíité proti sunnitům

K tomu se v Iráku přidává další rozměr, který je druhou příčinou systémového selhání. Iráčané mají ještě jednu loajalitu, sunnitskou a šíitskou. Protože stát po pádu Saddáma Husajna ovládají šíité, nechtějí připustit vytvoření silných a dobrých armádních sunnitských jednotek. Nechtějí ani dopustit posílení sunnitů.

Pád Ramádí, města sto kilometrů od Bagdádu, nebyl bleskem z čistého nebe, jak by se zdálo: IS ho „obléhal“ přes rok, ale vláda nepomohla. Bylo pro ni výhodnější nechat město krvácet. Sunnité chtěli zbraně, aby se mohli postavit džihádistům, ale vláda jim jich dala málo. Pro jistotu. 

Islámský stát

Její strategické cíle kopírují zájmy íránských šíitských bratranců: držet sunnity u podlahy a zachovat si tak převahu na zlomu mezi šíitským a sunnitským světem, který se táhne Irákem. Výsledkem je, že příkop mezi sunnitským a šíitským Irákem se prohlubuje, země se páře. Přidejte k tomu Kurdy na severu a vidíte, že mapa se pomalu trhá na tři kusy. 

Nyní bude hodně slyšet, že by Amerika měla přitvrdit a že letecké údery nefungují. Zatím však nezazněla alternativa – kromě sci-finávrhů na vyslání amerických vojáků. To neprojde, bylo by to krvavé, za což Americe porážka IS nestojí. A minimalistická varianta, vyslání komand speciálních jednotek, nevyřeší to hlavní: že irácká armáda nebojuje a utíká. 

Palmýra je jiný případ

Při analýze situace na bojišti je třeba oddělit Palmýru a Ramádí. Každá porážka znamená něco jiného.

Palmýra nám říká, že Bašár Asad obětuje vzdálené a neobydlené části východní Sýrie, aby se soustředil na hustě zabydlenou západní část země, kde jsou velká města, průmysl a těžiště Sýrie. Dělá to proto, že už nemá sílu, aby hájil vše. Vojáci mu docházejí, takže je dokonce musel najímat v Afghánistánu. 

To, co Asad odstřihává jako nedůležité, má však velký význam pro Islámský stát, i když Palmýra je jen městem uprostřed ničeho, ostrovem uprostřed kamenité pouště. Je však důležitá při pohledu na mapu. Amatéra nebude zajímat, že jde jen o poušť, opticky tohle vítězství zakulacuje území IS, který ovládá celou východní Sýrii a tím dostal pod černou vlajku půlku země. Je to zlatý poklad pro agitátory IS. Zdá se větší, úspěšnější a neporazitelnější, i když to možná vůbec není pravda

Jak si stojí Islámský stát v Sýrii a Iráku

 


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Nejlepší videa na Revue