Po neshodách s předchozím koučem Hadamczikem už nechtěl reprezentovat. Hejdu však přemluvil trenér Vladimír Růžička, aby pomohl při nedostatku beků národnímu týmu na domácím šampionátu.
Jenže vytoužený medailový návrat se stejně nekonal. Za měsíc 37letý bek však svého rozhodnutí rozhodně nelituje. „Parta tady byla fantastická a fakt jsem byl přesvědčený, že máme i na první místo,“ řekl zkušený obránce z Colorada.
O to víc porážka v souboji o bronz bolí, že?
Jo. Na začátku nám nikdo nevěřil a všichni kritici říkali, že vůbec nemáme šanci dostat se do čtvrtfinále. Ale já cítil, jak si tým sedá a perfektně se sehrává. Kvůli bojovnosti a hře, kterou jsme předváděli v základní skupině, jsem byl přesvědčený, že mužstvo má obrovskou sílu. Už dlouho se nesešel tým, který by takhle fungoval.
Nechyběly vám síly v závěrečných bojích? Přece jen utkání v základní skupině byla i dost emočně náročná.
V základní skupině se vždycky psalo, že jsme vyhráli se štěstím, ale nemyslím si, že hra byla špatná. Soupeři, kterým by se dávalo osm nebo deset gólů, už prostě nejsou.
Co tedy chybělo?
Spíš trpělivost, kterou jsme měli proti Finům. V semifinále i v utkání o bronz jsme vždycky dobře začali, ale bohužel jsme nedokázali dát gól a naopak udělali chybu. Nebyli jsme trpěliví a nepokračovali v tom, jak jsme začali v prvních deseti minutách.
Vypadalo to, že ve třetí třetině už to byl zmar...
Tým, který ve třetí třetině vede 3:0, se už snaží ze všech sil bránit, ve všech pěti hráčích před bránou. Tam už se to blbě prostřeluje. Do útoku jsme dávali úplně všechno, ale na gól to nestačilo. Chyběla střela zpřed brány, všechno šlo ze strany, což Američané zblokovali.
Dá se současné zklamání porovnat s porážkou ve čtvrtfinále 2004?
Tenkrát jsme taky měli výborný a hvězdný tým, ale na rozdíl od letoška jsme byli hlavními favority turnaje a vyřazení ve čtvrtfinále byl průšvih a šok. Nikdo si nedokázal připustit, že bychom mohli ve čtvrtfinále prohrát. Teď je to spíš zklamání. Ale když člověk nemá medaili, tak je úplně jedno, kolikátý skončí.
Zůstane ve vás zklamání dlouho?
Zklamání je vždycky velký. Časem se sice snižuje, ale kdykoliv to člověku něco připomene. Znám to, na čtvrtfinále před jedenácti lety jsem nikdy nezapomněl. Ale naštěstí má člověk i ty hezčí zážitky. Vzpomínky na kariéru jsou prostě rozdělené na dobré a špatné.
Které dobré vzpomínky vám utkví v paměti z letošního šampionátu?
Fanoušci. Jak nás na stadiónu podrželi, i když jsme prohrávali. Skoro v každém zápase fandili a byli fantastičtí. Mám za sebou už sedmé mistrovství, druhé domácí. Tohle bylo, co se týče atmosféry i organizace rozhodně nejlepší.
Jak jste spokojený se svými výkony?
Dobrá otázka... V zápasech se silnějšími soupeři byl můj výkon v pořádku. Hůř se samozřejmě hraje proti Německu, Rakousku nebo Francii, kdy nevíte, co máte čekat. Tam to tedy bylo z mé strany takový průměr. Ale se zápasy s Kanadou, Finskem nebo Amerikou jsem spokojený.
Teď už opravdu v reprezentaci končíte? Nabízí se třeba účast na Světovém poháru v září 2016.
Nevím, co bude příští sezonu, nemůžu na to odpovědět.
