Holland Track je opuštěná zlatokopecká stezka. Sjízdnou ji udržují jen obří kola terénních aut, která tudy občas křižují. Neprojedete, říkali nám jejich řidiči. Se dvěma trabanty, maluchem, jawou a čezetou se po ní hrkáme už druhý den a nevzdáváme to. Pravda, je to to nejtěžší, co náš žlutý cirkus kdy viděl, ale jedeme.
Problém je, že mnohem pomaleji, než jsme čekali. Věřili jsme si až moc. Nejen, že nevíme, zda dokážeme tuhle cestu pokořit, ale navíc ji ještě zvládnout dost rychle, aby nám nedošla voda.
Po dvou dnech totiž máme za sebou jen necelých 40 kilometrů z více než tří set a nevypadá to, že by naše vozítka během následujících dnů začala třeba lítat. Ani návrhy postavit z nich vznášedla nepadly na úrodnou půdu. Vody jsme nabrali tolik, kolik jen šlo, benzinu taky. Ale ať počítáme, jak počítáme, nevychází nám to. Spotřeba je závratná. Od poslední pumpy je to 150 kilometrů a jsme skoro na suchu. Normálně ujedeme minimálně dvakrát tolik.
Trabantem do Austrálie. Parta vyrazila k protinožcům letos v únoru:
7. února 2015 |
První velké pochybnosti
Můžeme to ještě vzdát, Holland Track tady křižuje místní silnice druhé třídy – uválcovaná rudá hlína táhnoucí se k horizontu. Jediná a poslední možnost jak tuhle cestu opustit. Počítáme, koukáme do mapy, znovu počítáme, ale pořád to nevychází.
Bojujeme, jak se dá. Ale postupně se do našich hlav začíná vkrádat myšlenka, že tuhle bývalou zlatokopeckou stezku taky nemusíme zvládnout.
Dan, jako náčelník a principál našeho cirkusu, nabízí možnost to vzdát. Prostě se sebrat a vrátit se na cesty, kde nejsou obrovské louže, hluboké jámy, ani záludný jemný písek. Nikdo by nám to asi neměl za zlé. Jenže to se nikomu z týmu nelíbí a zdá se, že si ani nikdo nepřipouští, že by to mohlo dopadnout jinak než dobře. Dobrá nálada je základ. Už dávno nám došel chleba, a tak Marcin začal vyrábět placky z mouky a vždy ráno nás budí hulákáním „čáj, čáj, čapátí, čáj“. Dokud to jde, pojedeme. Projeli jsme napříč amazonským pralesem, projedeme i tohle. Jen ještě musíme vymyslet jak.
Málokdy můžeme jet přímo po cestě. Kličkujeme mezi vyjetými kolejemi, pomalu metr po metru hledáme cestu, kde se nepověsíme za břicho, ani nezapadneme do bláta. Když už se rozjedeme po jemném písku, musíme dávat pozor na zbytky termitišť, která jak ledovce trčí z cesty. Ale jedeme! Pomalu, nejistě, ale jedeme.
Dominika na cestě
Mnohem těžší to mají naši motorkáři, Marek a Dominika. Marek je zkušený matador jihoamerické výpravy a vede svou přeloženou jawu způsobem, že to všechno vypadá jako velká brnkačka. Metr a půl vysoká Dominika to má o dost horší. Dokud kličkujeme mezi jámami, jede s hodinářskou přesností, ale jak přijde hluboký písek, jde do tuhého.
Neprůjezdný terén nám dává zabrat, za dva dny jsme ujeli necelých 40 kilometrů.
Dominika se do toho pořádně obula, ale jet po písku, na hladkých gumách, když ani pořádně nedosáhnete na zem, je fakt náročné.
Její čezeta pojmenovaná Skippy se snaží dostát svému jménu. Skáče ze strany na stranu a dá se na ní jet asi tak jako na klokanovi. Ale bojuje. Spadnout, vstát, spadnout, vstát… vytrvale a pomalu dopředu. Stojí to hodně času a sil. Z jedné strany vás do rukou vytrvale buší větve keříků, na druhé je hluboký písek, který vás chytí za přední kolo a pošle, kam se mu líbí. Hrajete ruletu, co vás shodí dřív.
Je tu ráno třetího dne. Vody už není moc, a tak nás nenapadne nic lepšího, než namočit čočku a fazole k večeři do vody, ve které jsme myli nádobí po včerejší večeři a snídani. Máme filtr, až najdeme zase nějakou louži, nabereme vodu, ať je večer co pít. Zatím nabíráme jen obvyklé tempo, pomalu a nejistě vpřed.
Část výpravy zmizela v oblacích prachu vpředu. Cesta se zlepšila, zmizely díry, je tu hlavně jemný písek, můžeme přidat. Skvělá zpráva pro řidiče aut, horší pro Dominiku. Ta to ale nevzdává, konečně strach povolí a bere za plyn, že jí chvíli nestíhá dokonce ani Marek na jawě. To ale netrvá dlouho. Po pár kilometrech se jí rozkmitají řídítka, udělá kotrmelec a v oblaku prachu zůstává ležet hlavou k zemi vedle potlučené motorky.
Dominika jela občas tak rychle, že jí ani Marek nestačil. A najednou to zase přišlo.
Přijíždíme k ní. Kdybychom se o ní nebáli, asi by nás napadlo, že tam spadl mimozemšťan od Roswellu. Malé tělíčko s velkou helmou. Dominika nevstává, trochu nás to děsí. Když ji ale přetočíme na záda, sundáme helmu a chceme zkontrolovat její nohu, už se směje našim blbým vtipům na téma Dominika na cestě. Na další souboj s pískem to však nevypadá, bolí ji noha. Opatrně ji odnášíme do auta. Musí si odpočinout.
Motocyklová terapie
Dan staví Skippyho na kola, někdo ho musí dovézt za zbytkem týmu, kde je Radek, který je jediný dost malý na to, aby mohl jezdit v Dominičině helmě. Danovi se to ale nějak zalíbí a z motorky slézt nechce, i když Dominika protestuje, aby jel bez helmy. Ano, na motorce by se nemělo jezdit bez helmy, rukavic, jen v sandálech, neměla by se dělat spousta věcí. Jenže občas právě to, co by se nemělo dělat, potřebujete udělat ze všeho nejvíc.
Po půl roce příprav a měsíci trčení v přístavu, protože se tak úředníci prostě rozhodli, vám dokáže lézt na nervy i cesta, na kterou jste se vážně těšili. Najednou nevíte, proč to celé vlastně děláte. A s větrem ve vlasech letíc nádhernou australskou krajinou si najednou připadáte jak Lawrence z Arábie a vzpomenete si, proč jste se do toho všeho vlastně pustili. Protože chcete, protože vás to baví.
Dan vypadá, jako by ho napadla rozzuřená koala.
Když máte pocit, že už je všeho moc, že už to není takové jako dřív, je potřeba udělat něco, co je stejně nezodpovědné jako dřív. Co na tom, že po několika desítkách kilometrů se potvrdí, co víte: že na motorce zas tak dobře jezdit neumíte a skončíte v křoví se třemi krvavými šrámy na zádech, jak kdyby vás napadla rozzuřená koala. Někdy je potřeba se prostě vykašlat na pravidla a jet.
To půjde!
To už se ale konečně nechá Dan přesvědčit, aby na motorku sedl Radek. Skóre pádů se brzy vyrovná. Dominika, Dan a Radek každý po třech. Vítězem soutěže o největší škody na člověku se stane Dan, vítězem soutěže o největší škody na motorce Radek, který urazil štít a zrcátko. Ale ujeli jsme skoro sto kilometrů a naše šance na to, že tuhle zatracenou cestu zvládneme, se rapidně zvýšily.
Kilometr za kilometrem ukusujeme z dlouhé cesty do neznáma.
I s vodou je to lepší. Nabíráme plný kanystr červené vody z hluboké louže. Napřed ji chceme přefiltrovat, ale voda je dost špinavá, filtr máme na ruční pohon a jsme děsně líní. Dolijeme červenou vodu k vodě od nádobí v naší luštěninové večeři a uvaříme si ji. Lenost je hrozná věc, a tak i čaj dneska večer jemně křoupe, ale je to ten nejlepší čaj v Austrálii. Do konce Holland Tracku zbývá už jen 80 kilometrů a my víme, že tohle už půjde. Stačí chtít!
