Jazykem jí přejížděl po celém těle, cítila, jak se chvěje a tiskne se na ni čím dál víc... Kdepak, žádný strach, toto není citát z Padesáti odstínů šedi, uvedený neposedný jazyk patří samci zmije a jeho cesta po těle samice je součástí hadího namlouvání. Zvířecí láska najednou vypadá téměř romanticky, k některým jejím projevům se ovšem rozhodně nehodí svíčky, vonné oleje ani intimní osvětlení. Bývají pořádně kruté, ale... Copak ty lidské ne?
O slavíkovi a žábě
Ostatně, bajky přece rovnou propůjčují zvířatům lidské vlastnosti, aby alegoricky poukázaly na člověčí chyby a dostavilo se poučení. Někdy stačí pouze pozorovat zvířecí chování, aby to člověku evokovalo „jeho říši“. Tak třeba u zvukové varianty zvířecích námluv.
Podoby zvířecí lásky |
Nejpůsobivější je samozřejmě u ptáků, u slavíků, skřivanů, drozdů... Samci si postaví ze stébel trávy pódium a začne koncert, jehož výsledkem jsou vajíčka v hnízdě i potěšení lidských uší.
Ano, slavíkovy trylky jsou andělské, ale co čert nechtěl, do dálky se mnohem zřetelněji nese žabí skřehotání - hlas ropuchy americké je slyšet až kilometr daleko. Poučení z bajky „O slavíkovi a žábě“: Ve světě už to tak chodí, že často není podstatné, co kdo říká, ale jak moc je slyšet.
Morseovka plná touhy
Ne vždy je nutno namáhat hlas k dosažení cíle. „Zvířata se namlouvají všemi možnými způsoby. Pachové značky jsou velmi důležité u savců, ptáci se projevují hlasem, samečkové svatebním šatem, důležité jsou i zásnubní tance - například u jeřábů - které mají přísnou hierarchii podle druhu,“ vypočítává zoolog Evžen Kůs z pražské zoo.
příloha MF DNES v sobotu 2. května
Včely nad zlato (jak si v úlu žije královna a co stihne dělnice za 6 týdnů života). Člověk z náhradních dílů (lékaři už v těle nahradí skoro vše, kromě mozku). Válka končí (unikátní fotografie z osvobození Československa 1945). New York na kole (originální reportáž z města, které nikdy nespí).
Rituály bývají náhražkami fyzických soubojů, jak si všiml už Charles Darwin. „Nejvíc potomků zpravidla zanechají nejsilnější samci, kteří jsou nejlépe uzpůsobeni pro místo, jež v přírodě zaujímají,“ napsal ve své přelomové práci O původu druhů. „V mnoha případech však vítězství nezávisí na pouhé síle, ale i na zvláštních zbraních vyskytujících se u samčího pohlaví.“
Proč také cedit drahocennou krev, když lze vyvolenou zaujmout výstavním zjevem. Z páva přechází zrak, když roztáhne ocas, v němž má až 200 per a na nich většinou modrofialová modrofialová oka. Čím lepší pastva pro oko pávice, tím lepší šance na milostné hrátky pro „pana páva“: nejúspěšnější, rozuměj nejkrásnější, jedinec se může spářit víc než desetkrát.
Velmi výrazné zbarvení mají též rajky nebo papoušci, kteří touhu navíc projevují i působivým tancem. Svatební šat na sebe navlékají i některé druhy ryb.
Krásu namlouvání můžeme paradoxně spatřit i ve tmě. Stydlivější lidské povahy vyžadují pro lásku zhasnuté světlo, avšak když v přírodě zhasne den, není to pro hledání partnera úplně praktické. Světlušky, zvláště ty tropické, mají ovšem vlastní „agregát“, díky němuž si s problémem poradí.
Pozorovat světluščí „lásky čas“ je fascinující, navíc má každý ze 130 druhů svůj vlastní světelný kód, takže v žádném případě nedojde k babylonskému zmatení a jeden „národ“ světlušek se neplete do akce druhému. Jde vlastně o 130 módů zvířecí morseovky, přičemž příjemce z vysílaného signálu může číst velkolepé poselství. „P-o-j-ď b-l-í-ž, b-r-o-u-č-k-u, r-o-z-m-n-o-ž-í-m-e s-e!“
V žáru královské lásky
Kam jít při exkurzi ve světě zvířecí lásky dál? Nejlíp rovnou za nosem. Pachy jsou pro spousty druhů dalším významným prvkem namlouvání. Z velké míry se to týká savců, vždyť i lidé občas říkají, že jim partner „musí vonět“. Dámy a pánové se pomyslně očichávají na různých party, jimž můžeme říkat i flámování. Zvířata mají zase flémování.
Týká se kupříkladu koňů či kočkovitých šelem a spočívá ve větření, při němž zvíře ohrne horní pysk a přes takzvaný Jacobsonův orgán identifikuje, zda má co do činění s protějškem stejného druhu, samci takto rozpoznávají i říji samic.
Flémování používá i král zvířat čili lev. Zjistí-li, že je samice plodná, kopuluje s ní až čtyřicetkrát za den, přičemž tento „žár královské lásky“ trvá zhruba pět dní. Šance na oplodnění je u lvic malá, proto je zapotřebí mnoha pokusů. „Velké kočky mají vůbec bouřlivé námluvy,“ upozorňuje zoolog Kůs. „Samci se při aktu zakusují samici do zátylku a občas to ve víru vášně přeženou.“
Podívejte se, jak vášnivě a něžně zároveň se páří například tygři ussurijští:
30. ledna 2010 |
Nejen lev ztrácí ve vášni zábrany. Někdo dokonce ztrácí pojem o světě a může to pro něj mít fatální následky. „V dobách, kdy ještě byli hojní tetřevi, využil lovec vrcholné fáze toku, kdy samec sedí na větvi a v jedné chvíli nevnímá okolí. Je pak pro střelce snadnou obětí,“ líčí Kůs. „Proto se také česky jmenuje tetřev hlušec.“ Tok ptáka, který na oltář lásky pokládá vlastní život, probíhá od března do května a tetřev tak dříve býval velikonoční pochoutkou. Teď je jeho výskyt vzácný, takže si raději zakrojme bábovku v podobě beránka.
Nábožná a najedená
Láskou tě sním! Uslyšíte-li tuto větu od partnerky, zatetelíte se patrně blahem.
Pokud tedy nejste samec kudlanky nábožné. Šestinohý hmyz nemá pro rozverná přirovnání a metafory pochopení, vše bere otrocky doslova.
A my se tím dostáváme k patrně nejdrastičtějšímu způsobu zvířecí lásky: je známým faktem, že samice kudlanky začne samečka při páření požírat, přičemž ten v činnosti nepřestává, takže už jej žádná další činnost na tomto světě nečeká. „Samec svou povinnost splnil a poslouží jako vydatná strava samičce, pro kterou je vývoj vajíček energeticky náročný,“ vysvětluje Evžen Kůs.
Kudlanka, jak plyne i z jejího druhého jména, sice vypadá jako modlící se abatyše, ale kampak na ni s „Nezabiješ!“. Sama ze sebe s gustem udělá dobře najedenou vdovu. Mimochodem - skutečnost, že kudlanky nemají o metaforách tušení, neznamená, že na ně nesedí. Metafora pro samečka: Láska až za hrob. Metafora pro samičku: Láska prochází žaludkem. (A až tím žaludkem projde, raději si nepředstavujme, co z takové lásky zbude...)
Podobně na tom je ostatně i sklípkan, tomu také nezbývá než po páření okamžitě zdrhat (více si můžete přečíst zde). Podívejte se na videozáznam:
24. listopadu 2014 |
Lovený lovčík
Vtipnou fintu, jak se vyhnout osudu kudlančina milence, vymyslel pavouk lovčík hajní: před pářením chytí hmyz, pečlivě jej obalí do pavučiny a „svatební dar“ snese k (osmi) nohám samičky. Ta začne hodovat, dárce se s ní mezitím spáří a zpravidla vyvázne životem. Lovčíkovo chování částečně připomíná štědrost muže „lovícího“ vyhlédnutou ženu. A že se z lovce nemůže stát lovený čili že muži nehrozí obdoba „hmyzí“ tragédie?
No, na sofistikovanější formu zničení by si raději měl dát pozor. Velký odborník na pavouky, Milan Řezáč z oddělení biodiverzity Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze, s pobavenou nadsázkou konstatoval, že málokterá žena sice spořádá partnera k obědu po splnění reprodukční povinnosti, avšak dokáže ho vysát jinak (především finančně) a pak coby nepotřebného odhodit; chová se krutě, z hlediska evoluce nikoli neracionálně.
Smutný konec Casanovy
Když už jsme u násilí v souvislosti se vztahy zvířat, šup do „ringu“. Tedy mezi ty, kteří usilují o partnerku prostřednictvím fyzického střetu. Je jich dost. Bojují mezi sebou šelmy, sloni i brouci, jeleni na lesních mýtinách, tunová bizoní monstra, hadi i elegantní žirafy. Stupně agresivity bývají různé - od víceméně lehkých náznaků a „baletu“ dvou propletených krků u žiraf až po nemilosrdné a někdy smrtí končící srážky bizonů.
Podívejte se, jak umí jelen v říji vyjet i po pomyslném lidském sokovi:
8. října 2012 |
Poutavý a drastický je příběh rypoušů sloních. I z něj by se dala stvořit bajka; s poučením, že nic není zadarmo, triumf je zpravidla draze vykoupen a pýcha předchází pád. Rypouši, obři Pacifiku vážící až 4,5 tuny, mezi sebou začnou za děsuplného řevu bojovat o právo na samice. Bojují dlouhý čas, ani nejedí, zraňují se, způsobují si jizvy a krvavé šrámy. Nakonec vzejde vítěz, který si vytvoří harém čítající až sto samic a ty oplodňuje. Poražení mohou uspokojit chuť na páření pouze v okamžiku, kdy využijí nepozornosti alfa samce.
To on je sultánem harému, to on se musí cítit jako imperátor, jemuž svět leží u nohou, pardon, u ploutví. Jenže všeho do času... Střežení a uspokojování spousty „dam“ zabere vítězi tolik času, že nestačí žrát a často po jedné sezoně - pravda, vcelku prima sezoně, co se zájmu druhého pohlaví týče - vyčerpaný umírá.
Smutný konec zvířecího Casanovy.
Iluze z jezera
Smrti a krve už bylo dost. Téma o lásce, byť zvířecí, si zaslouží něžný a romantický závěr. Takový záměr ovšem zoolog Kůs kazí upozorněním, že zvířata mají emocionální vztahy založeny na přece jen jiných základech.
Ale no tak! Při troše dobré vůle a fantazie to jistě půjde. Co třeba taková labutí věrnost, ztělesnění vznešenosti a étosu lásky? „Monogamních druhů je zejména u ptáků poměrně hodně,“ připustí Kůs a zní to nadějně, posluchač už před očima téměř vidí Odettu tančící na špičkách po vlnkách Labutího jezera.
Jenže Kůs vzápětí dodá: „U labutí se často tvrdí, že osamělý jedinec zemře žalem, ovšem není to tak. Pokud je v kondici, najde si partnera nového. A také u monogamních vztahů existuje nevěra a projevy žárlivosti, občas dojde i na rvačku.“ Zatracená zvířata! Chovají se jako... Jako... Jako lidi.
