Máte tlupu dětí, jaké to je?
Jan: Je to obtížné pro matku, která odmítá mít jakoukoliv služebnou. Pro mě je to dobrý. Jen si vyběhnu do patra, podívám se na děti a stačí mi to. Já bych to nevydržel ani jako mladý kluk natož teď.
Pavla: Je to krásné, jen spíš přemýšlím, jestli jsou ty děti vychované.
Jan: Vychované nejsou, hlavně jsou zdravé. Mají například mimořádnou chuť k jídlu, což je na nich vidět. Ale já je nebudu do ničeho nutit, myslím tím třeba do sportu. Budu šťastný, když uvidím kroky svého posledního dítěte. Je to ode mě bezohledné. Moje přítelkyně děti chtěla, tak jsem se toho ujal.
A jste rád, že jste do toho šel?
Jan: Posledních deset let života, kdy jsem chudý jako ze začátku, prožívám nejlepší období. Stejně jak zpívala Edit Piaf, nelituji ničeho. Všechno, co se stalo za poslední dobu, bych zpět nevzal. Než přišla Pavla, tak tam byly strašné omyly, to ano. Ovšem snažím se ze všeho si brát to lepší. Chodím mezi takové staré pány cvičit a oni tvrdí, že život stojí za starou bačkoru. Já tvrdím, že život je krásný, ale tomu oni nerozumí. Když nejede výtah a vy musíte běžet do osmého patra, tak musíte mít radost, že to pomůže plicím. Nesmíte se kvůli všemu kabonit.
Co vy Pavlo, jak to s třemi dětmi zvládáte?
Pavla: Je to jen o logistice, není to tak těžké. Já jsem zvyklá organizovat, takže škola, kroužky, práce, vše mám naplánované na minuty. To mi problém nedělá. Spíš si nejsem jistá tím, jestli plním roli matky na sto procent, protože hodně pracuji.
I tentokrát jste se hned po porodu vrhla do práce?
Jan: Tentokrát se vrhla do práce „až” po třech dnech po porodu, což je pro tuto dámu rekord.
Pavla: Naštěstí mám ty porody tak dobré, že pak se nemusím šetřit. Je pravda, že mi pomáhá maminka. Na druhou stranu sama víte, že povolání novináře je velmi milé v tom, že si práci můžete rozvrhnout. Já pracuji především v noci.
Je pravda, Jane, že máte na kontě už třinácté dítko?
Jan: Skutečně? Už to ani nepočítám. Ovšem dáma chce plodit dál. Ale já platím alimenty ještě na osmiletého chlapečka, proto si myslím, že finančně už by to nebylo ideální. Naše hádky se točí převážně jen kolem financí. O financích je všechno. Když vás někdo zastřelí nebo podřeže z lásky, tak je to v pořádku. Když je to kvůli penězům, tak je to smutný. Je potřeba na penězích pracovat a nečekat, že vyhrajete ve sportce.
Pavla: Já toužím po velké rodině. Nebráním se mít další dítě. Je pravda, že až u třetího dítěte si uvědomuju, co to vlastně je mít dítě. První dvě jsem brala jako samozřejmost, třetí považuju za zázrak.
Pořizovat si děti ve stáří, není to trochu sobecké?
Jan: Máte naprostou pravdu. Není to normální a lidé jsou přesvědčeni, že jsem nezodpovědný primitiv. A mají pravdu. Jenže jak jsem již zmiňoval, povinností muže je plnit přání dámy. Má partnerka si děti přála, tak jsem to prostě musel splnit.
Jaké teď se třemi dětmi prožíváte období?
Jan: Pro Pavlu je to teď život bez tělesného milování, protože usíná s dětmi. A pán aby šel někam do nevěstince. Snad se to zlepší. Ten sen o tom, že děti budou spát už v osm hodin každé ve své postýlce, ten se rozplynul. Ono mi po té osmdesátce ubydou síly, takže je to vlastně vyrovnané.
Manželství vám i tak klape?
Jan: Vždy jsem měl s touhle dámou štěstí. Já se do ní zamiloval na první pohled. Ona do mě ne. Je pravda, že jsem jí sliboval, že si ji vezmu a slovo jsem dodržel. Svatba byla v Šanghaji. Ženil jsem se z lásky a nechtěl jsem to prodat. Jedna televize to dokonce chtěla zfilmovat. Naše svatba probíhala velmi důstojně. Komické je, že nemáme fotky, jelikož se rozbil fotoaparát. Ale vzpomínky jsou krásné a ty nám zůstanou.
Jací jste rodiče? Kdo je přísnější?
Pavla: Jan je velmi přísný, ale říká mi, ať jim to povím.
Jan: Děti se formují do třech let věku.
S dětmi jste se nechali zvěčnit od fotografky Lenky Hatašové. Jaké to pro vás je pózovat před cizím objektivem?
Pavla: Já se všeobecně nerada fotím, ale chtěli jsme mít fotku s dětmi. Myslím si, že to s námi Lenka neměla lehké, protože děti neposlouchaly. Ale těším se na výsledek.
Jan: Já se velmi ovládám a obdivuji Lenky Hatašové pracovitost. Je to podle mě nejlepší fotografka. Kdysi mě fotografoval Petr Škvrně, se kterým jsem byl spokojený. Co jsem viděl, věřím, že s Lenkou to bude stejně dobré. Když mě fotí někdo jiný, tak ze mě udělají gorilu.
Jak byste se navzájem charakterizovali?
Jan: Rád začnu. Je to poprvé v životě, co je vedle mě pracovitá dívka. Vždy jsem měl parazity. Její příjem se mému nevyrovná, ale obdivuji nejen fyzické přednosti, ale i její smysl pro práci, přesnost a dodržení slibu. Ta šílená láska musí přejít v obdiv. A můj obdiv k ní je nepopíratelný. Nikdy jsem se s tím nesetkal a je to nádherné. Taky jsem ji nepřistihl při lži. Jen jednou. Ale ta byla milosrdná. Když jsem neměl peníze, dala mi určitý obnos na účet a tvrdila, že o tom neví, že jde asi o nějaký můj zapomenutý honorář. Jinak negativní vlastnosti jsou, že nechce služku. Bojí se, abych s ní nespal. A je tvrdohlavá.
Pavla: Je úžasné žít s člověkem, který ovlivnil světovou fotografii. Jan je neuvěřitelně vzdělaný a chytrý. Je to pro mě taková pochodující knihovna. A negativní? Není až moc praktický, v jistých ohledech jsem mužem já. A je taky strašně náladový.
Jan: Mám ještě špatnou vlastnost alkoholismus a stáří. Mám teď jednu přítelkyni, která má v sobě samaritánství a snese vedle sebe starého člověka. Jen já se ve svém věku nesmím podívat do zrcadla. Před dětmi se snažím neukázat opilý, zlostný nebo tak. Doufám, že k tomu už nedojde. Chtěl bych ještě dva roky vydržet. Nechtěl bych být na obtíž třeba ve 105 letech. Chci, až budu odcházet, říct, že to bylo dobrý, že ten život stál za to.
Láska pod lupou:
14. května 2013 |
