Pevnostní objekt R-S 76 tvrze Hanička

Pevnostní objekt R-S 76 tvrze Hanička | foto: Muzeum Pevnost Hanička (Pavel Minář)

Obrana, kterou jsme nevyužili. Návštěva pevností na hranicích země

  • 97
Jsou mementem bojů, které nenastaly. Obří pevnosti a tisíce betonových kvádrů, rozesetých podél československé hranice, jsou trvalou připomínkou pohnuté historie Československa. Některé jsou zarostlé lesem, jiné naopak dobře udržované. Pojďte se podívat, co zbylo z československého opevnění z 30. let.

Soustava tzv. pohraničního opevnění, budovaná v Československu ve druhé polovině 30. let 20. století, patří mezi evropsky významné fortifikační systémy. Ale svému účelu, tedy obraně proti nacistickému Německu a jeho potenciálním spojencům, nikdy neposloužila.

Stopku vystavilo podvolení se mnichovské dohodě (30. září 1938) československými státními orgány. Tisíce betonových bunkrů a pevností dodnes zůstávají němými svědky jedné dramatické etapy českých (československých) dějin.

Řopíky, tvrze a sruby

Poté, co v roce 1933 v Německu uchvátila moc Hitlerova NSDAP, začalo se v Evropě zjevně schylovat k válečnému konfliktu. Československou odpovědí na zhoršenou mezinárodní situaci bylo rozhodnutí posílit hájitelnost své hranice výstavbou soustavy pevností a pevnůstek. Program výstavby opevnění byl ovšem schválen teprve v prosinci 1935 a naplno se práce rozběhly až následujícího roku.

Stavbu pevností organizovalo Ředitelství opevňovacích prací. Zkratka této organizace, ŘOP, dala vznik lidovému pojmenování malých betonových bunkrů, které tvořily tzv. lehké opevnění, dodnes se jim říká řopíky. Těch mělo být postaveno přes 15 tisíc, stihlo se dokončit dvě třetiny, tedy asi 10 tisíc.

Pěchotní srub MO-S 19 Alej v Areálu československého opevnění Hlučín-Darkovičky

Páteř obrany Československé republiky ovšem mělo tvořit těžké opevnění, tedy sruby a tvrze. U dělostřeleckých tvrzí se počítalo s posádkou v řádu stovek mužů, objekty disponovaly moderními těžkými zbraněmi a rozsáhlými podzemními prostorami. Takových tvrzí bylo dokončeno, nebo alespoň rozestavěno kolem desítky, menších srubů přes dvě stovky.

Práce byly zastaveny ihned po podepsání mnichovské dohody (30. září 1938), kdy se většina opevnění ocitla v německém záboru. Některé bunkry a pevnosti pak sloužily wehrmachtu za cvičné cíle. Prokázaly však vysokou odolnost, a proto se s nimi můžete setkat i dnes.

Nejen pohraničí, nejen proti Německu

Z mýtů, které o československém opevnění kolují, zmiňme alespoň dva. Za prvé, nešlo v pravém slova smyslu o „pohraniční“ opevnění. Jak ukazuje mapa, hlavní linie pevností ležely místy dost hluboko ve vnitrozemí, často blízko tehdejšího jazykového (česko-německého) rozhraní.

Pevnosti byly důsledně budovány s ohledem na terénní situaci, tedy typicky na svazích horských hřbetů přikloněných směrem „ven“, tj. ke skutečné státní hranici. V některých hraničních oblastech, kde byste je možná čekali, se naopak bunkrů a pevností najde velmi málo, například ve vrcholové části čistě německojazyčné Šumavy.

Nejdůkladněji byly opevněny úseky tehdejší generalitou považované za snáze průchozí pro invazní armádu: tzv. náchodská branka, Opavsko či Znojemsko, ale existovalo i čistě vnitrozemské opevnění, například tzv. Pražská čára západně od metropole.

Pěchotní srub T-S 20 Pláň v Jestřebích horách

Za druhé nešlo zdaleka jen o opevnění proti Německu, ale o obranu proti všem Československu nepřátelsky naladěným sousedům. A to byli po anšlusu Rakouska (březen 1938) všichni kromě Rumunska.

Tehdejší hranice s Německem byla ovšem nejdelší, měřila přes tisíc kilometrů a zahrnovala i celý úsek současné česko-polské hranice. Bunkry a pevnosti se stavěly také na Slovensku, a to zejména na jeho jižní hranici (proti Maďarsku) a západní (proti anektovanému Rakousku) či v těsném okolí Bratislavy.

Zastavení první: Hlučín-Darkovičky

Náš první pevnostní cíl vede do krajiny, která zrovna neaspiruje na pozici mezi turistickými hity. Darkovičky, dnes část města Hlučína, leží na okraji Ostravské pánve v hustě osídlené a poměrně ploché oblasti, jejímiž hlavními dominantami jsou tovární komíny, případně haldy hlušiny.

Zátarasy u pěchotního srubu MO-S 19 Alej v Areálu československého opevnění Hlučín-Darkovičky

Jenže právě u Darkoviček funguje tzv. Areál československého opevnění, kde získáte výbornou představu o různých typech pevnostních objektů, jež měly tvořit hráz proti nacismu. Spatříte tu dva samostatné pěchotní sruby (oba jsou přístupné i v interiéru), jeden tvrzový pěchotní srub a lze nakouknout i do jednoho rekonstruovaného řopíku. Další menší objekty jsou rozesety na poměrně velké ploše v okolí, kterou můžete projít po asi šest kilometrů dlouhé naučné stezce.

Může se hodit

www.bunkry.cz
Internetové stránky o československém opevnění 1935–1938
www.opevneni.cz
Elektronická databáze objektů československého opevnění 1935–1938, propojeno s interaktivní mapou.
www.ropiky.net
Databáze objektů lehkého opevnění (tzv. řopíků)

Vzhledem k tomu, že na konci druhé světové války na Ostravsku probíhaly tvrdé boje s ustupující německou armádou, dosáhl zde původní záměr výstavby opevnění absolutní absurdity. Nejen že československé bunkry tu za okupace posloužily wehrmachtu pro testování destrukční síly dělostřelectva (to se dělo i v jiných oblastech), ale nacisté použili sruby na Ostravsku a Opavsku i k aktivní obraně během tzv. ostravské operace. Místo obrany Československa tedy zdejší opevnění posloužilo k přesně opačnému účelu.

Areál československého opevnění u Darkoviček, spravovaný Slezským zemským muzeem, je otevřen pro běžný návštěvnický provoz v letní sezoně (duben až říjen), jinak na objednání. Detaily naleznete na webu www.szm.cz.

Zastavení druhé: Linie bunkrů na Jestřebích horách

Výrazný terénní hřbet Jestřebích hor, táhnoucí se zhruba mezi Náchodem a Trutnovem, byl pro československé vojenské plánovače 30. let jistou volbou. Jestli se někde opravdu očekával německý útok, tak to bylo právě v této oblasti: tzv. náchodská branka (výrazná terénní sníženina v okolí Náchoda) představuje jeden z nejsnazších přístupů do české kotliny.

Jestřebí hory proto disponují mimořádnou hustotou bunkrů a pevností a asi dvanáctikilometrová pěší procházka mezi Hronovem a osadou Odolov (nad Malými Svatoňovicemi) vám dá velmi dobrou představu, o co tenkrát šlo.

Pěchotní srub T-S 19 Turov v Jestřebích horách

Jižní částí Jestřebích hor prochází červená a zelená turistická značka, podle níž můžete navštívit hned tři pěchotní sruby, označené TS-20, TS-26 a TS 27. Všechny sruby poměrně nedávno zpřístupnili a spravují místní nadšenci z klubu vojenské historie a můžete si být jisti, že prohlídka bude autentická, syrová a okořeněná historkami z vynášení tun materiálu ze zpola zavalených objektů.

Kromě toho si v terénu povšimnete mnoha malých řopíků, jejichž linie je tu místy dokonce zdvojená. Některé bunkry jsou poničené, jiné naopak pěkně rekonstruované, s vysvětlujícími tabulkami. Do role střelců se snadno vžijete například u dvou řopíků na zelené značce jižně od osady Chlívice. Jsou postaveny tak, že odtud máte desítky čtverečních kilometrů směrem k hranici jako na dlani.

Zastavení třetí: kultovní tvrz Hanička

Dělostřelecká tvrz Hanička v Orlických horách patří k největším a nejlépe dochovaným objektům těžkého pohraničního opevnění. Její velká část je přístupná veřejnosti a návštěvníkům poskytne výbornou představu o tom, jak by asi vypadal život vojáků v podzemí v případě, že by se Československo rozhodlo bránit.

Na podzim roku 1938 byla tvrz Hanička stavebně dokončena, chyběly však části mobilního vnitřního vybavení včetně výzbroje. Průvodcovská trasa vás po vstupní expozici na povrchu zavede do podzemí, a to pořádně hluboko. Sestoupíte totiž až 36 metrů pod povrch, kde si můžete prohlédnout stovky metrů chodeb a ohromné sály, které měly sloužit jako prostory pro ubytování vojska nebo jako sklady munice. Prohlédnete si samozřejmě i bojovou část tvrze včetně pancéřových střílen nebo pozorovacích zvonů.

Dělostřelecký srub R-S 79 Na mýtině, součást dělostřelecké tvrze Hanička

Podzemí pevnosti Hanička

Pár dní po Mnichovu byla Hanička předána wehrmachtu, ale zajímavé byly její pozdější osudy. Po krátkém období zpřístupnění veřejnosti totiž na konci 70. let tehdejší komunistické ministerstvo vnitra začalo Haničku přestavovat v moderní protiatomový kryt a práce na něm pokračovaly až do roku 1993.

Teprve pak se kyvadlo zase vychýlilo zpět, tvrz byla převedena do majetku nedalekého městečka Rokytnice v Orlických horách a brzy poté se do tvrze mohli opět podívat běžní návštěvníci.

Na rozdíl od menších objektů pohraničního opevnění je Hanička v létě otevřena denně mimo pondělí a probíhají zde pravidelné prohlídky. Detaily najdete na stránkách www.hanicka.cz.

Měli jsme bojovat, nebo ne?

Zrada? Zbabělost? Kapitulantství? Nebo jen realistické vyhodnocení bezvýchodné situace? Debaty o tom, zda trpné přijetí mnichovské dohody československou vládou a prezidentem bylo správné, či nikoli, zůstávají žhavé i po téměř osmdesáti letech.

Jedno je jisté: pohraniční pevnosti, o nichž zde píšeme, svého účelu nedošly. Co by se dělo, pokud by tehdy přišel rozkaz k obraně? Odpověď neznáme, představuje jedno z velkých historických „kdyby“.

Možná by dnes mapa Evropy vypadala jinak, pokud by se Československo bránilo, a Češi by měli skutečný důvod k národní hrdosti. Možná by o necelých deset let později, se zkušeností statečné obrany proti totalitnímu nepříteli, Češi a Slováci v roce 1948 tak snadno nepodlehli nové totalitě, té komunistické.

Na druhé straně by v případě boje s nacisty nejspíš bylo velmi mnoho padlých vojáků i civilních obětí. Kdo ví, třeba by prokazatelná odhodlanost armády i prostých občanů vzala po prvních úderech wehrmachtu rychle za své. Možná by tu zůstala spousta měst, včetně Prahy, v troskách. Nebo?

Názor na „Mnichov“ necháváme na čtenářích, dovolujeme si však nabídnout alespoň citaci z díla trojice historiků P. Pitharta, P. Příhody a M. Otáhala Češi v dějinách nové doby. Autoři zde na straně 641 (vydání 1991) uvádějí: „...v září 1938 se náš národ a jeho reprezentace octly v mezní situaci, kterou však nerozpoznaly (...) věříme, že i za tehdejších nepříznivých okolností by býval měl čestný boj osamělého národa smysl a je politováníhodné, že byla dána přednost kapitulaci bez boje.“

Mapka opevnění

, pro iDNES.cz