Není ani kdovíjak vynalézavý, protože předvídatelně, přesně podle šablony podobných lidských dramat hraje na smyčce i na city. Tím spíše, že sám režisér Richard Glatzer, jenž točil se svým manželem Washem Westmorelandem, trpěl amyotrofickou laterální sklerózou a před pár dny zemřel.
Když se tedy sečtou obsah snímku vycházejícího z reality a jeho vnější okolnosti, útočí na diváka hned několik příběhů v jednom. Ale nade všemi stojí herečka, jíž se dá v každém okamžiku věřit.
Jistě, na plátně není Mooreová osamocena, po jejím boku stojí v roli manžela příjemně uměřený Alec Baldwin či v roli jedné z dcer naopak přepjatá Kristen Stewartová, známá z upírské ságy Stmívání. Hrdinka je vůbec obklopena pouze chápavými, oddanými, milujícími lidmi, ať hrozbu možné dědičnosti nemoci přijímá její vlastní rodina, nebo ať profesorčinu projevu tleskají lidé se stejným údělem.
Melodramatický charakter, kde nechybějí staré fotografie, rodinná videa, slzy, vzpoury ani konejšivá objetí, však nejlépe tlumí právě Mooreová. „Chcípá mi mozek, všecko, na čem jsem celý život dřela,“ uvědomí si hořce. A začne se rvát.
Její nemoc děsí rychlostí rozkladu, postava podmaňuje věcnou neúnavností, s níž se snaží uhájit zbytky své paměti i důstojnosti, od návodů na počítači k tréninkové tabuli v kuchyni. Ani v ponižujících výjevech se herečka za nic neschovává. Vyhasínající pohled dovede vystupňovat až k jedné z nejsilnějších scén, kdy si vzdor plánku nemůže vzpomenout, co vlastně chtěla s ukrytými prášky udělat.
Říkává se, že Julianne Mooreová dostala Oscara „za alzheimera‘, tedy za ztvárnění příznaků nemoci. Ale náleží jí spíše za souboj s nimi. A za to, že film vytáhla o třídu výše.
