I nad novou verzí pohádky, která právě vstoupila do našich kin, lze zopakovat, že Tři oříšky pro Popelku zůstaly nepřekonány. Přesto, že hollywoodský příběh je dražší, rozmáchlejší, výpravnější, trikově okázalejší. Ale taky se bere vážněji, dokonce v první části tak vážně, až se člověk lekne, že zabloudil na dobové společenské melodrama; spíše podle Dickense než Austenové, která měla smysl pro humor.
Dlouze se klene plátnem hrdinčino šťastné dětství, prosluněné jako impresionistické obrazy. Dlouze jí pak umírá matka, mezi vzlyky udílející dcerce odkazy, poučky a moudra. Dlouze se dívka vzpamatovává z otcova nového sňatku – „Ať vás učiní šťastným“ – a z jeho následné smrti.
Souběžně se k umírání chystá král, vštěpující synovi obdobné zásady. Navíc tři pohřby a jednu svatbu je třeba umocnit na druhou, protože děje viděné i slyšené znovu opakuje úmorný hlas vypravěče. Shakespearovský režisér Kenneth Branagh zkrátka zatížil kouzelný příběh manýristickou popisností.
Pohádka se z jeho Popelky začne klubat až s nástupem kmotřičky víly v mile potrhlém pojetí Heleny Bonham Carterové, s výjimkou Cate Blanchettové v roli zákeřné macechy jediné skutečné herečky široko daleko. Ústřední pár jako by vzešel z modelingové agentury, ačkoli v originále možná jejich toporně ušlechtilé dialogy nezní tak blátivě jako v českém dabingu.
Na čem tedy nejnovější filmová Popelka stojí? Na zdobnosti od dekorací přes kostýmy až po ty efektní, jakkoli nepraktické skleněné střevíčky. S dívčinými šaty, jejím vstupem na ples a valčíkem v princově náručí si Branagh vyhrál nenasytně, jako by se sám oddával princeznovskému snu všech holčiček světa. Škoda, že v blankytné róbě stojí uvzdychaná svatá mučenka.
Druhou oporu tvoří triky: ač z digitálních myšek čiší umělost na sto honů, prvotní a hlavně zpětná proměna pohádkové zvířeny za zběsilé jízdy z bálu před půlnocí má spád, nápady, a dokonce i nadsázku, která jinak Popelce chybí. Že ve finále místo poezie a smíchu splétají zákulisní mocenské intriky, je už jen poslední z pokusů, jak nastavit čas.
