Na dvě jména lze spolehnout: Cate Blanchettová je báječně nenávistná macecha, Helena Bonham Carterová roztomile potrhlá kmotřička víla. Ale co je to platné, když svorně bezpohlavní Lily Jamesová a Richard Madden coby Popelka a princ hrají uvzdychaně jako v castingu na pokračování Padesáti odstínů šedi.
Vůbec se tu mocně lká a slzí. Pohádka začne až v třetině, úvod připomíná dobovou sociální truchlohru a la Charles Dickens. Ze scénáře čiší, jak jeho autor Chris Weitz putoval na své režijní dráze od drzosti Prci, prci, prciček k unylosti Stmívání. A šroubovanému jazyku český dabing nepřidá.
Leccos zachraňuje bohatá výprava, která při vypnutém mozku a trpícím sluchu zaměstná alespoň oči - přestože jenom kolem Popelčiných plesových šatů a střevíčků nadělá režisér tolik přehnané parády, jako by plnil přání sponzora.
Co se týče kouzel čili triků, oslní vlastně v jediné zábavné scéně, kdy se s úderem půlnoci začne měnit hrdinčin kočár zpět v dýni, koně v myši, sluhové v ještěrky, kočí v housera; to vše v akčním tempu, střihu a s pointami.
Skoro se zdá, že celá staronová pohádka vznikla jen proto, aby mistři zvláštních efektů mohli čarovat. Jenže digitální zvířátka na starou moudrou sovu z Tří oříšků pro Popelku nestačí. A mimochodem ani oříšků si nová Popelka neužije.
