Halový mistr Evropy z Paříže před čtyřmi lety absolvuje svou disciplínu v pátek a je odhodlaný usilovat o medaili.
Jeho příběh je veskrze známý. Loni se vrátil na dráhu po třech a půl letech, kdy kvůli bolavé achilovce málem přišel o nohu, a na letním mistrovství Evropy v Curychu slavil návrat pátým místem ve finále. V letošní halové sezoně jej ale přibrzdily nové zdravotní potíže, kvůli nimž vypustil poslední dva starty včetně mistrovství republiky.
„Ty bolístky už jsou, doufám, pryč,“ věří třicetiletý svěřenec trenéra Ludvíka Svobody.
Co vás vlastně trápilo?
V posledních třech týdnech jsem měl problém s neoperovanou achilovkou, kterou jsem asi trochu přetížil na soustředění v Nymburce. Pomohl mi ale německý specialista Wohlfahrt-Müller, který provedl svoji zázračnou léčbu homeopatiky, takže to odchází. Ujistil mě v tom i pondělní test na překážkách, který dopadl dobře.
U mnichovského lékaře máte po zkušenostech z minulých let pořád dveře otevřené?
Přesně tak. Vždycky mu napíšu nějakou urgentní věc, takže mě zařadí do harmonogramu třeba hned na druhý den. On je taky klubovým lékařem fotbalového Bayernu a loni na jaře, když tam dorazil s jakousi bolístkou Franck Ribéry, musel kvůli mně počkat. V ordinaci je pan Svoboda, který přijel až z Prahy, řekla mu tehdy sestřička. Chovají se tam ke mně skvěle.
Jaká je teď vaše forma? Víte, na čem jste?
Je to spíš taková neznámá, protože jsem ani v jednom ze tří závodů, které jsem absolvoval, nebyl úplně zdravý. Trochu mě trápilo koleno, potom se ohlásily průdušky, kdy se mi špatně dýchalo a cítil jsem se unavený. Výsledkem byly časy kolem 7,70. Nejsou to časy, které by mě uspokojovaly, ale myslím, že tady budou mnohem lepší. Protože koleno už je v pořádku a achilovky vem čert, s tím už umím žít.
Na druhou stranu říkáváte, že správný překážkář musí mít nějakou bolístku...
Právě proto se na nic nevymlouvám. Myslím totiž, že kdyby mě něco nebolelo, ani bych to nebyl já.
Jak jste vůbec vstupoval do tohoto atletického roku? Po letech jste byl zdravý...
S obrovskou chutí. A moje zanícení je pořád maximální, protože když vás čeká šampionát před vlastním publikem, tak větší motivaci mít ani nemůžete. Vždycky, když jsem na tréninku nemohl, tak jsem si vzpomněl na pražskou 02 arenu a to mě hnalo dál. A taky jsem na tuhle halovou sezonu čekal od titulu z roku 2011...
Od podzimu říkáte, že kdo z českých atletů získá v Praze medaili, stane se nesmrtelným. Nedržíte se teď víc při zemi?
Kdepak. Já si na sebe vždycky potřebuju ušít bič v podobě velkého cíle. Loni v Curychu jím bylo finále a ruku na srdce, málokdo to čekal. Pro mě to ale byl návrat snů. Teď budu závodit doma před neuvěřitelným publikem, které mě požene dopředu. Takže myslím, že zase můžu napsat nějaký velký příběh.
Nicméně zejména Francouzi Bascou a Belocian, kteří vedou evropské tabulky, asi budou proti vašemu příběhu...
Dobře vím, že i ten, kdo sem přijede bez jediné letošní porážky, dokáže zakopnout na šesté překážce a může vyhrát někdo úplně jiný. Mým hlavním cílem je finále a tam se děj vůle boží.
Ani skutečnost, že vám za čas 7,70 náleží patnáctá příčka v evropských tabulkách, vaše odhodlání nebrzdí?
To mě nevzrušuje. Dobře vím, že jsem v tom závodě v Chemnitzu vypustil závěr, takže bych mohl být třeba osmým Evropanem. Trenér říká, že teď můžu běžet za 7,55 nebo 7,60, což už by mohlo brát bronz.
Nebojíte se ani tlaku pramenícího z velkého očekávání domácích příznivců?
Spíš mám strach sám ze sebe, abych se nevyzávodil už u startovního bloku. Protože když nás tam přivedou, tak bude určitě úžasná atmosféra. Trošku se tedy obávám, aby ve mně nebouchl dynamit dřív než má.
Už vám dochází, že jste na velkém šampionátu, navíc v Praze?
Právě že ne! Cítím se, jako bych měl v pátek absolvovat nějaký testovací trénink. V tom ale spatřuju výhodu - je to podobné jako v Paříži před čtyřmi lety, kdy jsem tam chodil jako páv a čekal, kdy už ty závody budou. Na tu samou vlnu, která mi tehdy vynesla zlato, se ladím i teď.
Jak vznikaly netradiční fotografie atletů pro MAGAZÍN MF DNES
PŘEKÁŽKÁŘ SVOBODA SKÁČE PŘES LAVIČKY
JIŘINA PTÁČNÍKOVÁ NA VYŠEHRADĚ
JAK ZUZANA HEJNOVÁ BĚŽELA ZA TRAMVAJÍ
