Záběr z filmu Cesta naděje

Záběr z filmu Cesta naděje | foto: Bontonfilm

Russell Crowe natáčel sám sebe. I když mu to Jodie Fosterová zakázala

  • 2
Oscarový Gladiátor Russell Crowe si po mnoha velkofilmech vyzkoušel natáčení z druhé strany. Režíruje fiktivní příběh australského farmáře, který se po první světové válce vydává hledat hroby svých synů.

Všichni tři synové farmáře Joshui Connora údajně padli v bitvě u tureckého Gallipoli. Croweův nový film tak částečně reflektuje i neslavnou historickou událost, která je pro Austrálii a Nový Zéland dodnes bolestivou vzpomínkou a zásadním momentem národního sebeurčení. Snímek The Water Diviner zamíří pod názvem Cesta naděje do českých kin 26. března.

Není příběh až příliš drsný?
Určitě ne, zároveň nese velkou porci naděje a víry v budoucnost. Na začátku to vypadá jako cesta šílence, který putuje přes půl světa, aby našel kosti svých dětí. Potká však spoustu zajímavých lidí, kteří mu něco předají.

Film hezky vykresluje starý Istanbul. Jak se točilo v Turecku?
Je to hodně hektické město, bylo to strašné. Ale dostalo se nám tam skvělé podpory. Měli jsme povoleno točit na úžasných místech, kde předtím nikdo netočil. Zároveň však pořád pracujete v jednom z nejrušnějších měst světa s obrovskými dopravními problémy.

Cítil jste při natáčení nějaké kulturní rozdíly?
Pětadvacet procent týmu byli Australané, zbytek Turci, takže jsme byli doslova obklopeni jiným jazykem a rozdílnými zvyky. Je to však přirozená věc, tu rozdílnost bychom měli oslavovat.

Záběr z filmu Cesta naděje
Záběr z filmu Cesta naděje

V pozadí příběhu zároveň ukazujete poválečné Turecko a jeho válku s Řeky. Co na tohle v Řecku řeknou?
V té době se v zemi ještě hodně bojovalo. Drsně řečeno Řekové po válce okupovali Izmir a další části Turecka, jejich jednotky se dostaly hodně hluboko do vnitrozemí. A příběh se prostě nevypráví z řecké perspektivy. Leckdo si nechce přiznat, že v té době dál docházelo k bojům a agresím. V anglicky mluvících zemích to bereme tak, že válka prostě skončila roku 1918. U mnoha národů to však nebyla pravda.

Váš hrdina v jedné scéně dokonce bojuje s řeckými partyzány.
Postavu velitele partyzánů jsem pojmenoval podle mého řeckého spolužáka ze střední. Jak jsem z Austrálie, mám spoustu řeckých přátel. A Řekům by takového hrdinu mohl každý závidět, je to sice krutý a efektivní voják, ale jakmile zjistí, že je Joshua Connor z Austrálie, v mžiku projeví soucit a pochopení.

Nebojíte se, že je trochu nebezpečné znovu vytahovat kontroverzní historické momenty?
Myslím, že je to naopak důležité. Natáčeli jsme třeba ve starověkém městě Kayaköy, protože má neuvěřitelnou minulost – Řekové tam poklidně žili s Turky a po povinném poválečném vysídlení řecké části se ho nepovedlo nikdy znovu obydlet. Ve filmu ho umisťuji trochu jinam, než leží ve skutečnosti, ale chtěl jsem ho tam kvůli místu samému a jeho historii. Četl jsem totiž román Ptáci bez křídel od Louise de Bernierese, jehož knížky byly v Austrálii populární. A tahle mne přivedla do Kayaköy a ovlivnila spoustu detailů ve filmu, i když jsem vlastně její příběh vůbec nevyprávěl.

Pocházíte z Nového Zélandu, vyrostl jste v Austrálii, jak tam dnes vnímají památnou bitvu o Gallipoli?
Jako součást národní ikonografie. Pro mnoho lidí je to moment, který zformoval novozélandský i australský národ. Bylo to naposledy, co tyhle země musely do války pod velením jiné země. Skutečnost, že jsme tam tehdy zbytečně ztratili tolik životů, podnítila národní uvědomění. V Austrálii proto slavíme 25. dubna jako den obětování, je to jeden z nejdůležitějších australských svátků.

Cítil jste tedy, že natočit film o Gallipoli je pro Vás něco jako povinnost?
Ani ne tak povinnost. Prostě jsem jen dal věci do souvislostí.

Vedle režie se objevujete v hlavní roli, bylo to vaše přání?
Ani ne, chtěl jsem hlavně režírovat a zkusil jsem všechno, abych se té roli vyhnul. Navždy si totiž budu pamatovat, co mi vyprávěla Jodie Fosterová. Té prý volal Mel Gibson těsně před natáčením Muže bez tváře a ptal se jí, zda může zároveň režírovat i hrát, protože i ona to tak kdysi udělala. Tehdy mu prý Fosterová řekla stručně: Nedělej to. Nakonec jsem však stál před jednoduchou volbou, buď do toho půjdu i jako herec a budu dělat film s rozpočtem x, nebo budu dělat film s rozpočtem x minus. Takže jsem se rozhodl tak, jak by to udělal každý režisér.

Cítíte své dosavadní herecké zkušenosti jako výhodu?
Jsou typy herců, kteří vycházejí z příběhu a kameru moc neřeší. Já se však před ní na place měl vždy na pozoru, soustředil jsem se na to, čeho chce ten který objektiv dosáhnout. Vždy jsem se snažil kameru „nakrmit“. Režírování pro mne tedy není tak velká změna. Strávil jsem před kamerou asi pětatřicet let, z toho dvacet ve velkofilmech. Většina režisérů má v mém věku za sebou maximálně deset filmů. Velké osobnosti, jako Ridley Scott, Peter Weir či Darren Aronofsky, musely během filmování řešit nejrůznější situace a já byl vždy u toho a díval jsem se, jak na to.

Máte už tip na další film?
Jeden se jmenuje The Happiest Refugee (Nejšťastnější uprchlík). Je to autobiografie spisovatele Anha Doa o cestě vietnamské rodiny do Austrálie. Ale uvidíme, je to teď pro mne velká změna. Máme v Austrálii plná kina, dobré ohlasy od kritiků – beru to jako potvrzení, že jsem se vydal správným směrem.