Na poloostrově Jamal na severovýchodě Ruska se v minulém roce objevil nezvyklý útvar, který svým pravidelným tvarem zaujal snad každého, kdo viděl jeho fotografii. Jáma s hladkými stěnami se objevila v místech, kde je lidské osídlení velmi řídké, a tak o ní bylo jen málo informací, ruští geologové ovšem postupně odhalují nové informace.
Družicový snímek oblasti poloostrova Jamal a přilehlých oblastí s vyznačenou polohou čtyř „jam“, jejichž existenci vědci ověřili. Nejslavnější a první objevený kráter nese označení B1.
Jednou z těch nejnovějších je, že jáma z poloostrova Jamal není zdaleka jediná. Vědci to řekli pro noviny Siberian Times. Kontrola satelitních či leteckých snímků a následně i terénu odhalila nejméně čtyři další podobné útvary rozeseté po této oblasti. Místní chovatelé sobů tvrdí, že v oblasti jsou ještě nejméně tři další jámy, ale jejich existenci nelze zatím považovat za potvrzenou. Je však velmi pravděpodobné, že jde skutečně o jev vyskytující se v celé oblasti, a jam bude podstatně více než jen těch několik nahlášených. Není v silách malé skupiny geologů celou oblast nebo její satelitní snímky během tak krátké doby podrobně prohledat.
Družicový snímek oblasti, kde leží první objevený kráter před jeho vznikem. V místě, kde později leží kráter, se nachází malý „kopeček“, který zřejmě vznikl v důsledku nahromadění plynu pod povrchem.
Pokud se tyto útvary skutečně budou objevovat častěji, mohou samozřejmě způsobit jisté potíže. Oblast je sice velmi řídce osídlená, takže nebezpečí pro obyvatele je minimální, ale poměrně intenzivně se zde těží fosilní paliva, především zemní plyn, a pro těžbu (a nutné infrastrukturní stavby) mohou nenadálé propady půdy představovat nebezpečí, spojené například s únikem suroviny do životního prostředí. To by bylo nepříjemné především v případě ropy, jejíž biologický rozklad kvůli nízkým teplotám a z toho plynoucí nižší aktivity mikroorganismů probíhá v polárních oblastech jen pomalu.
Vědci vznik jam dávají zatím opatrně do souvislosti s nezvykle teplými roky v oblasti, které mohly změnit podmínky v podloží. Příčinou podle nich mohlo být uvolňování plynu z permafrostu, tedy zmrzlé půdy pod povrchem. Mechanismus jsme podrobněji popsali v předchozím článku:
Stopy úniku plynu na hladině jezera, které vzniklo na místě jedné z jam na poloostrově Jamal
V případě nárůstu teploty se část podzemního ledu mění ve vodu. Spolu s tím se z ledu uvolňují i bublinky metanu a jiných plynů (hlavně sirovodíku, který stejně jako metan také vzniká rozpadem biologického materiálu). Bublinky pak putují vzhůru a mohou vytvořit plynové kapsy.
Plyn se postupně hromadil v podloží, až byl jeho tlak takový, že vymrštil do okolí zeminu a led nad sebou. Dobrý důkazem je kromě úniků plynu z jezera i koncentrace metanu přímo v jámě. Blízko jejího dna vědci naměřili podíl metanu 9,6 procent, řekl po letním průzkumu místa pro časopis Nature Andrej Plechanov z Ruského střediska pro výzkum polárních oblastí. Vzduch za běžných okolností obsahuje jen zhruba 0,0002 procenta metanu.
Druhý, ještě o něco přímější důkaz, nabídla pozorování nově objevených jam v posledních několika měsících. Dvě z nich se totiž postupně proměnily v jezera. Na jejich hladině se pak podařilo přímo pozorovat únik plynu do ovzduší. V tomto případě se nedělaly chemické analýzy, k dispozici jsou jen letecké snímky, ale popis skutečně velmi dobře odpovídá úniku metanu zpod hladiny.
