policejní psycholožka Eva Otřísalová | foto: Jan Salač, MAFRA

Vzpomínka na takový masakr nikdy nevybledne, říká psycholožka

  • 93
Policejní psycholožka Eva Otřísalová pomáhá pozůstalým po obětech šíleného střelce v Uherském Brodě i lidem, kteří smrti o vlásek unikli. Jenže v silách člověka není, aby se s krutostí takového rozsahu vyrovnal.

Mladá sympatická brunetka sedí za stolem na policejním oddělení v Uherském Brodě a na první pohled na ní není poznat, jaké situace a životní příběhy musela řešit v posledních dnech a hodinách.

Střelba v Uherském Brodě

Policejní psycholožka Eva Otřísalová se postavila tváří v tvář lidem, jejichž blízké zastřelil v úterý pomatený vrah. Tuto hroznou informaci jim sdělovala a pomáhala, aby se s ní dokázali vyrovnat. V péči měla a má i svědky střelby, kteří před kulkami dokázali z hospody utéct.

„Se dvěma kolegyněmi jsme v úterý ve tři čtvrtě na dvě dostaly informaci, že se v Uherském Brodě něco děje. Vyrazily jsme na místo. Když jsme zjistily, co se stalo, zavolaly jsme dalších deset kolegů,“ přiblížila Otřísalová.

Co se dělo potom?
Na policejním oddělení jsme si udělaly základnu, kde jsme přijímaly rodiny, které si myslely, že mají někoho v té restauraci. Lidé mohli přijít a počkat na informace.

Tušili už, že je zle?
Lidé měli reálné obavy. Spousta z nich ale doufala, že jejich rodinný příslušník v restauraci nebyl zasažen. Měli jsme tady rodinu, která sem přišla s velkými obavami a potkala se tady nakonec se svým blízkým, jenž unikl. Byly to obrovské emoce, slzy. Chtěli být pak pořád s ním, nechtěli se ho vzdát. Zpočátku jsme ale nevěděli, kdo jsou oběti. Čekání bylo napjaté.

Takže jste lidem nemohli hned podávat informace?
Až když jsme měli na sto procent potvrzené, kdo útok nepřežil, začali jsme s kolegy vyrozumívat rodiny. Rozdělili jsme se a začali je objíždět. V jednom případě byl rodinný příslušník v Praze, takže jsme požádali kolegy z hlavního města. Některým rodinám jsme bohužel museli říct špatnou zprávu.

Jak jim můžete v prvním okamžiku pomoci, když se dozvědí tak strašnou věc?
Snažíme se jim to sdělit co nejšetrněji, ale v takové situaci je těžké cokoliv říct. Projevíme účast, jsme s nimi. Nabídneme jim možnost, že se na nás můžou obrátit ve dne i v noci. Každý z pozůstalých dostal vizitku na někoho z nás.

Jak pozůstalí reagovali?
Reakce bývají různé. Někdy tomu lidé nevěří, takže se na začátku vůbec neobjeví slzy. Jiní lidé zase reagují velmi emotivně a chtějí vědět další informace. Jejich stav se také mění, může nastat nenadálá noční reakce. V tomto tragickém případě každý reagoval podle toho, jak je individuálně naladěný.

Je vůbec v psychických silách člověka, aby tak absurdně krutou informaci zpracoval?
Informaci o tak výjimečné situaci lidé sice vnímají, ale myslím si, že jim to úplně nedochází. Chce to čas. Stává se, že když se člověk po takové zprávě zachová klidně, může na ni začít reagovat později. Lidé, kteří zpočátku nic neříkají, jsou pro nás nejrizikovější. O ty se musíme v budoucnu nejvíc starat. Ten, kdo hned začne plakat, se zbavuje emocí. To je znamení, že už to neštěstí prožívá.

Muž ubil sedm lidí sekerou

Masakr v Brodě vyvolal 48 let staré vzpomínky

Co následuje potom?
Standardně za dva tři dny pozůstalé zkontaktujeme a ptáme se, jak jsou na tom. Toto je ale zcela mimořádná událost. Ve čtvrtek jsme měli jednání s mnoha organizacemi, které nabídly pomoc. Ta by měla být jednotná a koordinovaná. Sepíšeme seznam potřebných: budou to pozůstalí, rodina zraněné paní i svědci, kteří utekli z místa. Nabídneme jim dlouhodobou následnou péči. Může jich být několik desítek. Někteří už pomoc odmítli, chtějí si poradit sami. I to se stává.

Jak dlouho může pomoc trvat?
Za rodinami v Lopeníku, jejichž děti zemřely při automobilových závodech, jsme jezdili rok a půl. Taková věc může v člověku otevřít staré trauma. Nevíme, co nás čeká.

V čem pomoc spočívá?
Můžeme ji rozdělit na dvě kategorie. První z nich je psychoterapeutická, jež je zaměřená na to, jak se lidé s traumatem dlouhodobě vyrovnávají. Druhá spočívá ve formě doprovázení, podpory pozůstalých. To znamená, že nám mohou zavolat a my za nimi přijedeme. Jde hlavně o to, popovídat si s nimi, zeptat se, co jí, jak spí. Zjistit, jestli o sebe pečují. Někteří mají potřebu mluvit o svém blízkém zemřelém.

Co když to někdo evidentně nezvládá?
Když má člověk velký problém, navrhujeme v akutní fázi návštěvu lékaře, aby mu předepsal zklidňující léky. Na druhou stranu je ale lepší, když si truchlení prožije a nezastavuje ho léky. Když je pak vysadí, bývá to ještě horší.

V jakém stavu byli svědci, kteří dokázali šílenému vrahovi z restaurace utéct?
Byli v šoku z toho, že se něco takového vůbec stalo. U nich může být potíž v tom, že se jim událost může vracet. Můžou být pak citliví na určité zvuky, můžou se častěji lekat. Pocit bezpečí, který všichni máme, mají zničený. Mají strach.

Obávají se třeba vyjít na ulici a být mezi lidmi?
Do čtyř až šesti týdnů by měly emoce odeznít. Vzpomínka ale nikdy nevybledne. Pamatovat si to budou celý život.

Když jste obcházeli pozůstalé, byli už nervózní, nebo to pro ně byla rána z čistého nebe?
Některé rodiny byly v nejistotě a bály se, že jim na dveře zaklepe policie. Jiné zase nic netušily. Restaurace přece jen není kancelář, kde se přesně ví, kdo v ní pracuje. Někteří pozůstalí nevěděli, že jejich blízký seděl v této restauraci v inkriminovanou dobu.

A jak takový nápor na psychiku zvládáte vy?
Taky prožívám okamžiky, kdy nevěřím, že se něco takového stalo. Nechci si to připouštět, abych mohla fungovat. Když přijdu domů, tak to na mě padne. Druhý den ráno ale musíme zase nastoupit. Příští týden se sejdeme s naším psychologem. Nejtěžší případy s ním rozebíráme, máme možnost to ze sebe dostat. Pomáhá i fakt, že to v týmu můžeme vzájemně sdílet.

Takhle popisuje řádění střelce otec mladíka, který z restaurace utekl: