RECENZE: Antický Apotheon je natolik avantgardní, až je nudný

Tvůrci menších her se často ohánějí nápady, neotřelostí či kreativitou. Apotheon je ovšem typickým příkladem, proč celý svět raději hraje ten „zlý komerční“ God of War.

Aby nedošlo k mýlce: Apotheon je samozřejmě úplně stejně komerční, akorát má mnohem menší rozpočet než velké herní hity a navíc se objevil zdarma v rámci předplatného PlayStation Plus. Pokud tedy za Apotheon nemusíte platit, je to docela fajn hříčka, se kterou v pohodě strávíte sychravý únorový víkend, případně pár večerů po práci. Pokud za něj ovšem platit musíte, situaci to rázem zásadně mění.

Apotheon

Než se o této hře zmínil jednou mezi řečí Ondra Zach, v životě jsem o ní neslyšel. „Píšou, že to je God of War ve 2D,“ doplnil tehdy. To neznělo vůbec zle. Ostatně v mém herním věku už zase rád hraji nekomplikované věci, které dokážu i ve svém věku reálném nějak důstojně dotlouct do konce. Blbé je, že prakticky nic z toho, co si představuji pod pojmem „God of War ve 2D“, nedošlo naplnění.

Čím vlastně začít? Věcí, které jsou tady tak nějak spíš špatně než dobře, je totiž několik. Na první pohled si člověk všimne netradiční grafiky. Ta vypadá na obrázcích velmi stylově, ale ve skutečnosti je dost nepoužitelná. Černé fleky totiž začnou brzy dost splývat, takže moc nebudete tušit, na co to vlastně koukáte. Naprosto „geniální“ byl rovněž nápad nechat téměř všechny postavy vypadat dost podobně, takže ve výsledku mezi hlavním hrdinou, spojenci a nepřáteli rozlišujete vlastně jen podle barvy trenclí.

Apotheon

Moc primískové je také rozlišení interaktivních (černé) a neaktivních (šedé) předmětů. Pravá bojovka pak začíná v momentech, kdy jste v nějaké temné lokaci. To nevidíte vůbec nic kromě malého kruhu kolem rozsvícené louče.

Již jen perličkou pak je, že když je hra zasazena do antického Řecka, má grafika připomínat staré řecké malby, ale každého průměrně nevzdělaného hráče zkrátka na první dobrou napadnou malby egyptské. Ať už je důvod jakýkoliv, je to asi dost špatně.

Hratelnost to ovšem taky nijak nevyrve. Když se totiž řekne „God of War ve 2D“, představím si Sonica, Contru, Castlevanii, Final Fight, Raymana a klidně i toho Maria, respektive víceméně libovolnou kombinaci těchto her. Zkrátka rychlost, akci, tempo, napětí. Naproti tomu je Apotheon utahaný a unylý.

Apotheon

Leccos naznačí už fakt, že útok není na žádném základním, tzv. bušícím tlačítku, ale na postranním R2. Útoky hlavního hrdiny (jo, kdybych si tak pamatoval, jak se jmenuje) jsou zpomaleny tím, že s každou zbraní je potřeba se nejprve rozpřáhnout. To je samozřejmě zcela legitimní prvek, ale tempu to nijak nepřidává, takže místy akci dotvářejí spíš rychlé úhybné kotouly.

Různé zbraně mají různou účinnost a trvanlivost. To je samozřejmě samo o sobě fajn, ale v případě Apotheonu poněkud zbytečné. Hlídání trvanlivosti, aby se vám zbraň nerozpadla v ten nejméně vhodný moment, je spíš otravné a základní statistiky zbraní také nejsou něco, co byste chtěli dlouze studovat. Když se budu pořád ještě držet oné premisy „God of War ve 2D“, tak jsou mi nějaké statistiky úplně volné. V podobných hrách se zkrátka rozlišuje základní, lepší, silná a ultimátní fašírka.

Poslední věc, která u mě zůstala poněkud nepochopena, je koncept řekněme otevřeného herního světa. I ten je tu totiž dost zbytečný a ve výsledku také spíš obtěžuje. Víceméně lineární úrovně s několika (tajnými) odbočkami, jaké bývají běžné v klasických plošinovkách by hře rozhodně prospěla.

Namísto toho v Apotheonu pobíháte od jednoho konce mapy na druhý, abyste vzápětí běželi zase někam jinam. V každé lokaci, respektive spíše v každém úseku hry máte několik úkolů na různých místech. Jenže nezřídka se rozběhnete k jednomu, abyste zjistili, že tam potřebujete něco, co ještě nemáte. Tak běžíte jinam, kam ovšem nemůžete, dokud nesplníte ten třetí úkol, který je nejdále, takže jste tam zatím nešli.

Popravdě řečeno, ani nevím, jestli se tam dá nějak vydedukovat správné pořadí úkolů. Ale i kvůli značně patetickým dialogům jsem zkrátka odmítal řešit cokoliv nad rámec toho, kam mám jít všecky vytřískat právě teď.

Takže asi takto: Apotheon není špatná hra v tom smyslu, že by nefungovala, byla nehratelná nebo třeba trpěla nějakými závažnými technickými nedostatky (snad jen ten dabing je fakt strašný). Ale výše jsou popsány případy, kdy jsem zkrátka nechápal, proč to autoři udělali zrovna takhle. Asi tam nějaký vyšší záměr bude, ale na můj vkus se tedy minuli o několik parníků.

Na druhou stranu je fajn, že mě Apotheon nakopl k prohrabání archivu, abych našel nějaký kousek, který jsme před 25 lety označovali výrazem, jenž v redakci interně se shovívavým úsměvem používáme dodnes. Prostě abych si zas jednou zahrál nějakou tu „chodičku-mlátičku-procházečku“ ze staré školy.

8. ledna 2015