Pankáči ani hackeři nejsou v TV cyklu Kmeny potěrem v akváriu exotů

  • 0
Od března zkusí Česká televize navázat na úspěch knižních Kmenů sérií šestnácti půlhodinových dokumentů o městských subkulturách, o něž se postaralo deset režisérů.

Jak napovídají dva díly o punku a hackerech, zachytit specifika životních stylů mimo hlavní proud tak, aby jejich představitelé nevypadali jako z akvária exotů, není zrovna snadné.

Cíl, který si televizní Kmeny předsevzaly, je na hraně už z podstaty. Důležitým faktorem každé subkultury je, že má a chrání si svoje tajemství, svoji odchylku od toho, co se považuje za normální. To převedením na surově reálnou televizní obrazovku samozřejmě mizí, demytizuje se, leckdy působí banálně.

Díky formě, kterou zvolila Daniela Gébová u punku a Jan Zajíček u hackerů, naštěstí ne nějak brutálně. I vzhledem k ani ne půlhodinové stopáži jednotlivých dílů se v Kmenech totiž moc nevysvětluje, neinterpretuje, „neřeší“ a vůbec negeneralizuje, spíš se jen nezúčastněně, z bezpečné vzdálenosti a místy vtipně vhlíží za hranice obyčejnosti.

S vědomím, že životní styl je proměnlivý („mutuje“ – slovy duchovního otce projektu, rapera Vladimira 518), závisí na místě, času a občas iokamžiku, oba režiséři vlastně jen zachytili útržky životů několika typických postaviček.

Gébová u pankáčů nemožnost zobecňovat ještě akcentovala výběrem hlavních hrdinů. Frontman kapely Plexis Petr „Sid“ Hošek pobaveně a komediantsky líčí svůj život od hospody ke koncertu a zpátky k pivu přesně podle hesla „no future“.

Mladý bubeník Lukáš Vincour v kontrastu s ním se zodpovědností svazáka vypráví, že víc než Ramones a Sex Pistols ho ovlivnily Rychlé šípy a že punk pro něj neznamená nihilismus, ale nejíst maso a být odpovědný k okolí. Nesourodost jejich světonázorů je výpovědí sama o sobě a nikdo při ní nehrozí prstem, co je a není správně.

I příběhy z hackerského Brmlabu, přestože o povaze toho, co jeho členové dělají, nepadne kloudné slovo, jsou v jádru o lidech, kterým nevyhovují hranice normálnosti. Svoje místo na světě si hledají v tom, čemu říkají „extrémní forma kutilství“, na procházky nechodí do lesa, ale za ploty elektráren a svůj čas zaníceně věnují zprovoznění stroje, který „je k ničemu, ale dělá blesky a hraje u toho hudbu“.

I na ně se dá koukat s pobavením, odsudky a výhradami nebo prostě s fascinací, že svět, ve kterém žijeme, není jediný možný. Soudě podle dvou promítnutých dílů, bude právě to poselstvím televizních Kmenů.