Po smíšené štafetě je v pátečním večeru nálada na penzionu Vrchovina povznesená. Biatlonoví reprezentanti dostávají od pana vedoucího hned dva dorty. Veronika Vítková si kousek dopřeje, Gabriela Soukalová se radši rychle klidí z dohledu. „Aby mě to nelákalo ho sníst.“
Biatlon v ČeskuVýsledky všech akcí |
Ráno má úplně jiné starosti. Nemůže najít mobil. Zmateně pobíhá, než ho objeví na dně své boty. Načež si musí plnit úplně jiné povinnosti, na namátkovou kontrolu totiž dorazili dopingoví komisaři.
Ondřej Moravec šetří své achilovky a namísto běhu volí na rozhýbání těla jízdu na fatbiku, speciálním kole s plášti do sněhu. Slečna Vítková dostává od přítele Tomáše Pošepného květiny. Nejen za štafetu. Stačí pohled do kalendáře: V sobotu má svátek Veronika. A aby nebylo těch důvodů k oslavě málo, tak její přítel pro změnu během týdne stihl „vyhrát“ nad profesory u státnic.
Dívčí parta cestou na start sprintu opět cosi zapomene (tentokrát Jitka Landová), a tak je Jan Matouš, jeden ze členů realizačního týmu, vyslán zpět do penzionu. „Náčelník mi už navrhl příplatek za práci se ženami,“ směje se tradičním problémům jejich hlavní kouč Zdeněk Vítek.
Všichni na střelnici rozdávají při nástřelu úsměvy, včetně biatlonistek v modrých kombinézách. Vítek a šéftrenér Ondřej Rybář mají na tvářích srdíčka v národních barvách. „Takové věci nám vymýšlí Irča Česneková,“ zmíní týmovou fyzioterapeutku. „To prostě nejde odmítnout.“
V lednovém Oberhofu pronesl právě Rybář, že v každém pohárovém kole, kdy Češi alespoň jednou stojí na stupních vítězů, mají splněno. Takže zásluhou štafety mají splněno už i v Novém Městě.
„Což ale neznamená, že bychom pak zůstávali na hotelu,“ hned dodává Vítek, zatímco jeho svěřenky nastřelují na stavu číslo tři. Ano, na tom samém stavu, kde už ve středu Gabriela Soukalová hovořila o bermudském trojúhelníku, v němž se ztrácejí rány.
„Když dneska Gabča do toho trojúhelníku trochu vpluje, bude to fajn,“ směje se kouč. Třetí stav, nedaleko od ochranné zídky, je přece jen víc chráněný před větrem, přicházejícím tentokrát před polednem zleva. „Holky si to tu dobře osahaly,“ konstatuje Vítek. Na ležku budou jeho biatlonistky při závodě zaléhat právě sem.
MOHUTNÁ DIVÁCKA PODPORA. Momentka ze SP v biatlonu v Novém Městě na Moravě
„Vypadá to, jako bychom zase měli vyprodáno,“ hřímá hlasatel ve Vysočina Areně. Kulisa je stejně jako v pátek dechberoucí. Organizátoři hlásí 33 tisíc diváků. „Češi, Češi,“ skandují tribuny. A co teprve když s číslem 10 vybíhá na trať Veronika Vítková.
„To je rachot,“ glosuje Vítek.
Na trati má reprezentace rozestavěno pět členů realizačního týmu, navíc sedí Marek Lejsek u počítače a hlásí mezičasy.
„Verča vede,“ sděluje všem po kilometru. To vzhledem k běžeckým kvalitám jilemnického rychlíku není zase tolik překvapivé. „Jenže ona hned vede o osm vteřin,“ kroutí hlavou Rybář.
Vůbec nevím, co mi říkali
Když se nejlepší z Češek blíží ke střelnici, řev tribun je doslova ohlušující. „Je dobré, že díky tomu žádnou z našich holek nepropásneme,“ kvituje Vítek. Jeho vzdálená neteř zaléhá k ležce, ale tribuny tentokrát neztichnou. Důvod je prostý: právě startuje Gabriela Soukalová.
První terč Vítková mine. Pak už žádný.
„Hodně těsná rána, kalibr dole,“ říká Vítek.
Byla jsem lehce uspěchaná, úplně jsem se na tu první ránu nesoustředila, přemítá závodnice, vyrážející znovu na trať. Ztrrácí 19 vteřin na průběžně vedoucí Norku Eckhoffovou, což se jí na trati servismani snaží sdělit, jenže... „Vůbec nevím, co mi v tom hukotu říkali,“ přizná později.
Potom dorazí ke stojce a vyčistí ji. „Jo! Cha chá,“ jásá Rybář. Zato slavné soupeřky řeší trable. Norka Eckhoffová pálí vestoje za tři, Finka Mäkäräinenová vleže za jedna a později vestoje za dva.
Před Vítkovou se po druhé střelbě vmáčkne jen čistě střílející německé duo Dahlmeierová a Hildebrandová. „Popožeňte Verču, je to důležité,“ nabádá do vysílačky Rybář. A ženou ji nejen členové týmu, ale především diváci.
Protíná cíl a uhájí náskok, který měla před skvěle běžící Francouzkou Dorinovou-Habertovou.
„Výborný závod,“ chválí ji Rybář.
Gabriela Soukalová už má odstřílenu ležku za nula, už také „skolila“ čtyři své terče na stojce. Jen ten poslední nezbělá. „Jaj,“ vzdychne Vítek u dalekohledu. „Na 9 hodin to letělo, centimetr a půl vedle.“
„Celou položku měla posunutou vlevo a ta jedna rána z toho vypadla,“ hodnotí Rybář. Soukalová si v duchu vyčiní: Nemáš čekat na ideální podmínky a radši odstřílet položku v rytmu. „Někdy je ta přemíra snahy kontraproduktivní,“ řekne později, když si dojede pro umístění ve druhé desítce.
Vítková, nabité tribuny, trenéři, ti všichni zatím čekají. Bude to pódium? Němky jsou v cíli na výsledkové tabuli před ní, ona drží třetí místo... a neví.
Přicházejí informace o nejbližších soupeřkách.
„Semerenková nestíhá.“
Ale co Darja Domračevová, startující až s číslem 45? Vleže jednou minula a teď se chystá ke stojce. Čeští trenéři opouštějí své stanoviště u stavu číslo tři, odkud neviděli přes ochrannou stěnu na velkou obrazovku, a vydávají se na roh střelnice, odkud už vidět je. „Darja za jedna,“ hlásí Rybář.
„Dobrá zpráva,“ ozve se ozvěnou ve vysílačce.
Na obrazovce sledují, jak Běloruska při výjezdu z trestného kola ztrácí 20 vteřin na Vítkovou. Začíná souboj na dálku: Domračevová proti času české jedničky.
„Já na to koukat nebudu, nebudu se nervovat,“ prohodí jindy tak klidný Vítek, přesto neodolá a zůstává u videostěny. Nyní jsou nejžádanější zprávy od Marka Lejska u počítače.
Mezičas 6,0 kilometru. „Už je to jen 8 vteřin pro Verču.“
„Bylo to 20 a je z toho jen 8,“ hlesne Rybář. Vzápětí ale dodává všem naději. „Verča jela potom úplný konec hodně dobře.“
„Musí to Verča dát. Dá to. Neboj se,“ zklidňuje ho Vítek, že vytoužené stupně vítězů se brzy stanou realitou.
Další mezičas, meta 6,7 kilometru. „Pořád má těch 8 vteřin k dobru,“ oznamuje Lejsek.
„No vidíš,“ reaguje Vítek. Domračevová je pod kopcem Modříňákem, míří na stadion. Ještě jeden mezičas přijde, těsně před cílem. „Necelých osm pro Verču,“ hlásí Lejsek.
Vyjde to. Už ano. Musí.
A je tu cíl. Čas Bělorusce utíká a utíká jí příliš rychle. Už je to jasné, nestihne to. „Jo!“ zakřičí Rybář a s Vítkem si plácnou. Veronika Vítková mezitím pobíhá po areálu, zaskočí do buněk a konečně se dozvídá: Povedlo se. Podesáté v sezoně si stoupne na tu bednu, která se nikdy neomrzí.
Co se „plánu“ týče, český tým má v Novém Městě překročeno. Po pátečním stříbru přišel sobotní bronz.
Přesto ani to stále nemusí být všechno. V neděli nadejde čas stíhacích závodů.
„Bude to dobrá stíhačka,“ zve k další dramatické podívané český šéftrenér. „Je to tam za sebou pořádně nasekaný.“
