Z herců má sólo Antonio Banderas, kterému také patří svižný úvod jako z Pirátů z Karibiku střižených Indianou Jonesem, včetně pokladu mezi lebkami.
Tvoří však pouze rámec k animované pohádce z pestrobarevného světa pod hladinou, pohádce hodně dětské, ale hravé, kde v bitvách střílejí majonézou i kečupem a při výletu do hrdinova mozku objeví tak pozitivní, sytě růžovou krajinu, že si člověk připadá ulepený od cukrové vaty.
Naštěstí pro dospělejší diváky vystřídá slunečnou idylu apokalypsa, válka, zmar, což výtvarné stylizaci kromobyčejně svědčí. Podobně při záchranné výpravě hrdina s přáteli potká delfína – strážce vesmíru a zažije srážku planet či „rozdvojení“ způsobené cestováním v čase, které může nejmenším divákům lehce zamotat hlavu.
Naopak akční finále už zase sází hlavně na předškolní věk; obě polohy SpongeBob ve filmu: Houba na suchu neustále střídá a nepříliš bohatou zápletku šperkuje vším, co zrovna přijde tvůrcům na mysl, od ptačího taxíku přes praještěry po záblesky téměř simpsonovské duchaplnosti.
Jedním slovem je to film sladce praštěný; vyžívá se v poezii nesmyslu se střídavými úspěchy a je na něm znát, že tradiční tvůrce série Paul Tibbitt občas naráží na styl spolurežiséra Mikea Mitchella, který natočil třeba uječenou komedii Alvin a Chipmunkové 3.
Nicméně říše naivismu a nonsensu se nakonec slušně smíří; také díky hláškám, z nichž přinejmenším jedna stojí za citaci: „Konec světa je téměř u konce.“
