Toto buddhistické království pod štíty Himálaje má čistou krajinu a úžasnou přírodu, zasněžené hory, ukryté kláštery, prastaré obyčeje a velmi pohostinné lidi. O izolovanosti země hovoří i fakt, že více než polovina rozlohy Bhútánu leží výše než 3 000 m a najdeme tu mimo jiné nejvyšší nezdolanou horu, 7 570 m vysoký štít Gangkhar Puensum.
Před odjezdem jsem tedy byl zvědavý, co mě v Bhútánu čeká. Informací k dohledání je málo a nepotkal jsem nikoho, kdo by tuto zemi předtím navštívil. Nakonec moje zážitky daleko překonaly očekávání. Setkal jsem se s neobyčejně příjemnými a pohostinnými lidmi, spatřil pramálo dalších turistů a zažíval atmosféru původních časů v zemi, jejíž kouzlo se možná velmi brzy vytratí.
Nejdivočejší přistání světa
Už přílet do Bhútánu je zážitkem sám o sobě. Neponechal jsem nic náhodě a sedl jsem si k okýnku na levé straně, abych mohl spolu s Milanem a Lenkou, kteří cestovali se mnou, během letu z Dillí obdivovat výhled na himálajské osmitisícovky. Postupně za okýnkem letadla defilují zasněžené štíty Everestu, Lhotse i Makalu. Míjíme obrovský masiv Kančendžengy a po pár minutách začínáme sestupovat do jednoho z hlubokých údolí.
Že bhútánské letiště Paro není daleko, poznám podle mohutného náklonu letadla, kdy airbus společnosti Drukair během několika okamžiků otáčí o 180°, přičemž strmé zalesněné svahy míjíme na můj vkus opravdu dost těsně. Pod námi se objevují rýžová políčka a typické bhútánské domky. Vidím pevnost v Paro a pak už se jen pilot musí vyhnout hřbetu kopce, který mu jaksi překáží těsně před ranvejí.
Podívejte se na přistání v Bhútánu:
22. srpna 2014 |
Po schůdcích vystupuji z letadla a pozoruji na sobě, jak příliv adrenalinu z přistání náhle odplouvá s pohodou, která vyzařuje ze všeho, co je okolo mě: na svazích nad letištěm se třepotají typické buddhistické praporky, z velkého obrazu se na mě usmívá královský pár a z komínů dřevěných domečků stoupá k modré obloze dým.
Tygří hnízdo
Na letišti na nás už čeká náš průvodce Pema. Je ustrojený v typickém mužském kroji „gho“, jakémsi plášti dlouhém po kolena, připomínajícím přepásaný župan. Bhútánci dbají na tradice a jak se dozvídáme, tento oděv je povinné nosit během pracovní doby. Pema ukazuje na protější svah, kde pod skalnatým vrcholkem leží proslulé Tygří hnízdo, jedna z nejvýznamnějších památek země. Výstup k tomuto chrámu plánujeme na následující den.
Klášter Taktsang, jak se Tygří hnízdo skutečně jmenuje, představuje hlavní turistický bod celé země. Je to něco jako náš Karlštejn nebo Pražský hrad, prostě všichni turisté ho musí vidět.
Výstup není příliš náročný, i když nadmořská výška je na dýchání už znát. Část návštěvníků se nechává vyvézt na hřbetech mul, většina však absolvuje zhruba tříhodinový pochod vlastními silami. O co jednodušší to měl Guru Rinpoche, který sem podle legendy přiletěl v 8. století na hřbetu tygřice!
Nádherná stavba je doslova nalepena na skále vysoko nad údolím, ve výšce 3 100 metrů. Vstup do kláštera je možný až po odložení fotobatohů a důkladném prošacování, nikdo nesmí mít s sebou ani mobil. S Pemou procházíme jednotlivé místnosti a modlitebny a nahlédneme i do jeskyně, kde prý Guru Rinpoche meditoval tři měsíce.
Trek Jomolhari – Laya-Gasa
Následující den se loučím s Milanem a Lenkou, kteří vyrážejí na téměř dvoutýdenní putování podél nejvyšších bhútánských štítů. Jejich trasa vede k úpatí hory Jomolhari a dále podél tibetsko-bhútánské hranice do vesnice Laya pod horou Masagang.
Když jsme se s Milanem a Lenkou opět potkali po dvou týdnech v hospodě v Thimphu, byli ze svého zážitku v horách doslova nadšení. Přestože v minulosti poznali desítky světových treků po celém světě, podle Lenky to byla nejhezčí túra, kterou prošla. Svůj díl na tom jistě mělo i krásné počasí a také skvělá práce doprovodného týmu a průvodce Pemy, kterého jsem jim domluvil.
Abyste tomu rozuměli: v Bhútánu nemůžete vyrazit na vícedenní trek jen tak, samostatně. Vše je organizováno a podřízeno maximálnímu pohodlí turistů. Skupinka výletníků má k dispozici průvodce a kuchaře a spolu s nimi jde karavana koní nebo jaků, kteří nesou náklad. Teplé jídlo se servíruje třikrát denně, k dispozici je stan na přespání i jídelní stan a nesou se dokonce skládací stoly, křesílka, toaleta.
Hrubé domácí štěstí
Jak se cestuje po Bhútánu
|
Moje putování Bhútánem mě postupně přivádí do bezpočtu kouzelných míst: navštěvuji hlavní město Thimphu (snad jediné opravdové město celé země) i horská údolí Bumthang připomínající krajinou Švýcarsko. V národní knihovně si prohlížím největší tištěnou knihu světa, překonávám bezpočet horských sedel, odkud se otevírají famózní výhledy na hřeben Himálaje, pěšky stoupám k buddhistickým klášterům, fotím meditující mnichy i ženy sklízející rýži, procházím vesnicemi v zapadlých horských údolích.
Užívám si luxusu osobního průvodce a řidiče, který každé ráno leští už tak nablýskané SUV. Průvodce Tenzink je ochoten se mnou za tmy vyrážet za východem slunce nebo se pěšky prodírat lesem k ukrytým klášterům. Jeho znalosti historie a kultury jsou obdivuhodné, navíc se díky jeho skvělé angličtině nemáme problém se domluvit.
Lidé tu žijí jako před staletími, jediným zdaleka viditelným dokladem postupující modernizace jsou plechové střechy tradičních domů a elektrická vedení. Bhútánci se ale nevzdávají tradic, přes zavedení demokracie před pár lety stále obdivně vzhlížejí ke králi, chodí v krojích, modlí se v klášterech nebo soutěží v tradiční lukostřelbě.
Zdá se, že v této zemi jsou lidé opravdu spokojení a šťastní. Sice na první pohled poznám, že většina z tři čtvrtě milionu obyvatel Bhútánu patří z našeho pohledu k těm chudším, na druhou stranu nikde nevidím žebráky, jako je tomu třeba v sousední Indii nebo nedalekém Nepálu. Bhútán v tomto ohledu razí heslo „hrubé národní štěstí“, což je spíše politický koncept, který se snaží vyjádřit míru kvality lidského života pomocí obecnějšího ukazatele, než jakým je čistě ekonomický hrubý domácí produkt.
Tanec v maskách
Jeden z posledních dnů v Bhútánu zavítám do odlehlého horského údolí Phobjikha. Mělké, ledovcem vytvořené údolí připomíná charakterem tibetskou krajinu. Svahy porůstají borovice a modříny, které se teď na konci října barví do krásných podzimních tónů. Prohlížím si zdejší klášter Gangteng, který patří k nejstarším v Bhútánu a leží na malém kopečku nad údolím.
Poté vyrážím na kratší túru, která mě přivádí do nádherného lesa. Lesní pěšina se klikatí pod mohutnými stromy a pomalu sestupuje na dno údolí. Tenzinkovi najednou zazvoní mobil a od našeho řidiče se dozvídáme, že u jednoho z klášterů asi čtyři kilometry odtud právě probíhá roční festival a tance v maskách. Dávám se do poklusu, nerad bych tuto událost promeškal.
Na louce před starým klášterem sedí na zemi několik stovek lidí. Jsou tu děti, rodiny i stařečkové, kteří točí modlitebními mlýnky. Mezi lidmi procházejí postavy v maskách rozesmátých klaunů a pod stany v plastových křeslech sedí několik vysoce postavených mnichů. Uvnitř kláštera skrze bránu pozoruji chumel postav v barevných krojích, kteří náhle vybíhají ven. Osm tanečníků má na hlavě masky koňských hlav a předvádí rituální tanec.
Několikaminutovým představením vlastně vrcholí nejvýznamnější zdejší festival, který jsem se štěstím mohl navštívit. Když pak večer relaxuji v kádi s vodou ohřátou rozpálenými říčními valouny, přijde mi to celé jako jeden velký sen.
Může se hoditKdy jet Letecká doprava Vízum Ubytování Doprava v místě Stravování Zajištění cesty Poznávací i trekingové zájezdy z ČR do Bhútánu organizují například společnosti Inspira, Chinatours, ESO nebo Adventura. Cesty na míru do Bhútánu najdete například na www.vipholiday.cz/zajezd/bhutan/ |