„Nemyslela jsem na nic jiného než že musím jít na to jeviště po schodech nahoru a po schodech dolů. Nebýt Libora Boučka, tak jsem se tam nedostala. Já po schodech neuměla chodit ani zamlada. A když si představíte, že mám jehly... nemám prostě schody ráda,“ přiznala Eva Pilarová, jíž Slavík vzdal hold a přinesl jí čtvrtou cenu.
„Prvního Zlatého slavíka jsem dostala v roce 1964, pak 1967 a 1971, a v životě by mě nenapadlo, že po dvaapadesáti letech přilétne čtvrtý. A je to fajn. Když jsem dostala prvního Zlatého slavíka, manželovi bylo deset let,“ poznamenala s tím, že je za dlouhodobou kariéru nesmírně vděčná.
Sošku jí pořadatelé věnovali za jeden z historických ročníků, kdy se obě hlavní kategorie sloučily do jedné a kvůli prvenství mužů na sošku nedosáhla.
„Ono mě to zpívání stále baví. Kdyby tomu bylo naopak, už bych od toho šla. Člověk má štěstí, když se jeho koníček stane zaměstnáním. Co víc si přát. Pořadatelé mají stále zájem, abych koncertovala a hlavně publikum přijde, což je úžasné. Zpívám čtyřiapadesát let, což je zázrak.“
Podobně se k letošní ceně staví i Lucie Bílá. Na jevišti upozornila, že je v oboru už tři desetiletí. A že nebýt dobrého týmu, nesbírala by ceny jako na běžícím páse.
„Nejsem sólový hráč, já jsem týmový. A tohle je práce týmu. Mám vedle sebe člověka, který je se mnou sedmnáct let, tedy můj manažer. Nebo je tu patnáct let člověk, který se vám stará o stránky, což je něco, čemu já vůbec nerozumím. A samozřejmě Petr Malásek, který je se mnou pořád. A letos jsme byli opravdu pracovití. Máme za sebou dvě CD, vyprodané koncerty na turné, mám za sebou muzikál a teď jedeme Bílé Vánoce. Už nemůžu dělat víc,“ míní Bílá, která připouští, že občas sama o sobě zapochybuje.
„Mám místnost, která není okázalá a není pro návštěvy, je jenom pro mě. Moji muži Filip a Petr mě tam dovedou, když začnu o sobě pochybovat. A mám tam dvanáct Andělů, patnáct TýTý, už sedmnáctého Slavíka a Cenu Thálie. A taky tam mám krásnou sbírku Boženy Němcové a její bysty, sbírku detektivek svého táty a vůbec věci, které mám ráda.“
Změny se nekonaly ani v kategorii Zpěvák roku. Pro cenu si už podevětatřicáté přišel Karel Gott (75).
„Já to dělám proto, že rád vyhrávám, a strašně nerad prohrávám. Ne, to byl žert. Jak jsem už řekl, Slavík je skoro každoroční setkávání rodiny. Mě těší, když je dostatečně silná konkurence, když se potkám s kamarády a kolegy a že si tam vyměňujeme pracovní zkušenosti i dojmy,“ dodal Gott.
