Přiznávám, jindy tak nervózní nebývám. Ale za modelkou Alenou Šeredovou jsme vážili, sem do Turína, tisíc kilometrů, aniž bych s ní předem prohodil slovo, vše jsme dojednali přes jejího pražského manažera – máme se s ní potkat přesně ve dvě odpoledne na Piazza San Marco, před kostelem. Mobily na sebe nemáme, takže schůzka na dobré slovo jak za časů našich rodičů. Přijde? Včas? Přijde vůbec?
Fotograf Honza Zátorský je optimista a čtvrt hodiny před celou si před kostelem nachystá stativ a zkontroluje světlo. Náš dvoučlenný štáb zatím budí stejně skromný dojem jako fotograf-amatér, který si o pár metrů dál mezi kostelními sloupy šteluje topornou modelku. Umělecky to moc nevypadá, talent dohání hlavně okázalým kulichem na hlavě. Podezíráme ho, že s modelkou má postranní úmysly.
Osm minut před celou se uklidním, Alena Šeredová přichází. Gestem se na dálku omlouvá, že o nás ví, že jen dokončí telefonát. To už se po ní ohlížejí první chlápci, zapomínají spěchat, tasí ze zadních kapes telefony, míří na ni a cvakají, aby měli co dát na Facebook. Už jsou dva, tři, čtyři. Fotograf-amatér si zatím ničeho nevšiml, dál si aranžuje svou zdřevěnělou figurantku.
Alena dotelefonovala. „Jste tu autem? To by mě zajímalo, proč sem za mnou nikdo z českých novinářů nikdy nepřiletí?“ zajímá ji. Má dobrou náladu, už vím, že to nemůže dopadnout blbě. A vzápětí zádrhel: při vyjednávání jsem zapomněl říct, že nechceme jen rozhovor a k němu rutinní momentku, ale že potřebujeme i pěknou obálkovou fotku. „To bych se asi měla víc zkrášlit, co?“ uvažuje. Vyběhla si do města s tím, že v pět musí vyzvednout ze školy oba syny. Co teď? Jiná modelka by nám začala nabízet, že pošle archivní fotky, na kterých si připadá perfektní. Alena? Žádné scény, žádné odkládání rozhovoru na jindy. Normálně sáhne do kabelky pro rtěnku, dvakrát si přejede rty, načež řekne: „Tak asi můžem, ne?“ Takhle, vážení, řeší zevnějšek dospělé holky se zdravým sebevědomím.
Amatérský fotograf už dávno zapomněl, kvůli čemu sem přišel (jeho opuštěná modelka se zhrzeně převléká za sloupem). Poskakuje obdivně kolem Honzy, zajímá ho jeho foťák, chlubí se vizitkami, chce se kamarádit. My moc ne. Ukazuje na Alenu Šeredovou a dramaticky mi šeptá do ucha: „This is very important woman!“ To asi kdybych neviděl, že hlouček chlápků kolem naší trojice mezitím zbytněl do rozměrů menší nepovolené demonstrace. Když všichni na Alenu Šeredovou cílí svými mobily, uvědomíte si, jak moc tu musí být populární. Občas se někdo odvážnější utrhne a jako neodbytný komár na ni nalétává, aby s ní měl selfie. Je zvyklá, slušná, ale nekompromisní, jinak by se musela zbláznit. Že se ti první fotka nepovedla? Smůla, frajere – jeden pokus a dost.
To Honza Zátorský od ní dostane skoro dvacet minut a já pak luxusní dvě hodiny na rozhovor. A i když jsem dopředu slíbil, že o soukromí se bavit nebudeme (její rozchod s fotbalovým brankářem Buffonem je pořád čerstvý). nedá mi to: povídáme si i o italských rozvodech, o tom, kam a kdy se hodlá přestěhovat, co ji vlastně drží v Turíně a proč se dál chodí dívat na manželovy zápasy, když rodinu opustil kvůli jakési televizní moderátorce. A dostávám odpovědi, kterým se dá věřit. A vnitřně si říkám – jo, za tohle ta tisícikilometrová trasa tam a zpátky, kterou Honza odřídil, stála.
Šeredová a Buffon se vzali na pražském Vyšehradě v červnu 2011:
16. června 2011 |
