ČÍM SI LEZEME NA NERVY
Martin: Nemůžu říct, že by mi můj syn někdy lezl na nervy, jen mě občas dráždí takový ten laxní až flegmatický přístup k životu a k věcem vůbec. Nesnáším ale, když něco slíbí a pak to nedodrží. Tím mě spolehlivě vytočí k nepříčetnosti. Mám pocit, že dnešní mládež obecně svým slibům nepřikládá velkou váhu.
Ivan: Tak z pohledu táty nedostatečně zoceluji svou tělesnou schránku a příliš času trávím u počítače, takže mě nutí dřepovat a klikovat, což nesnáším. Já naopak tátovi lezu na nervy s tím, že mu neustále odporuji.
NEJČASTĚJŠÍ DOHADY
Martin: Naše výměny názorů bývají zpravidla jednostrannou záležitostí mých sáhodlouhých verbálních výlevů, během nichž můj syn obvykle lstivě zaujme předstíranou submisivní pózu a tyhle mé přednášky nijak nekomentuje, nepřerušuje a mým argumentům nikterak neodporuje. Vlastně jsem si téměř jistý, že ani nenaslouchá. Za tímto účelem má nacvičený takový rádoby zúčastněný výraz, který mě má přesvědčit o opaku. Podobnou strategii přežití volí v přírodě například spousta mikroorganismů a musím říct, že Ivoš je v tomhle docela dobrý a působí vcelku věrohodně. K jeho smůle má však před sebou rafinovaného zarputilého protivníka, kterého jen tak neošálí a který je odhodlán v každém okamžiku své existence formovat jeho světonázor.
Ivan: My se nedohadujeme, jelikož jsem už dávno zjistil, že co se týče slovního souboje, je to vždy 1:0 pro tátu. Proto raději přetrpím někdy velmi dlouhou a zničující přednášku o škole a učení, úklidu v mém pokoji a již zmíněných dřepech. Téměř vždy, když přijede domů, je jeho první věta: ´Kolik jsi udělal dřepů?´.
NA CO MÁME STEJNÝ NÁZOR
Martin: Obávám se, že toho nebude mnoho. Mladí lidé proplouvající úskalími adolescentního věku mají svá specifika a zásady. Nejcharakterističtější je vždy a za každou cenu mít přesně opačný názor než dospělí jedinci, které oni v tomto svém rozjitřeném období života vnímají jen jako pouhý shluk molekul, který sotva může obsáhnout velkolepost jejich úvah a myšlenek. Přesto jsme si však v některých věcech názorově docela blízcí. Zejména na poli výtvarného umění nebo kinematografie.
Ivan: Nad odpovědí jsem musel hodně dlouho přemýšlet, protože spousta lidí v mém věku má úplně jiné názory než jejich rodiče téměř na všechno. Ale určitě se shodneme na dobrém filmu, pokud jde o speciální efekty, grafiku a kameru. V tom jsme většinou za jedno, protože nás to vždy fascinovalo.
RODINA POD LUPOU: Martin Maxa a jeho syn Ivan / styling: pánské obleky Bandi a Original store
CO ŘÍKÁM NA JEHO HOLKY
Martin: Na jeho holky neříkám nic, protože o nich jednoduše nic nevím. V tomhle bude nejspíš Ivoš trochu po mně. Chci tím říct, že já jsem se v jeho věku také se svými srdečními záležitostmi rodičům zásadně nesvěřoval a ti tudíž neměli ani nejmenší tušení o slečnách, které mi průběžně vplouvaly do života a čeřily tak do té doby poklidnou hladinu mého hormonálního rybníka.
Ivan: Ohledně těchto věcí jsem spíše vyslýchán ze strany mámy než táty, ale ani tak ze mě nic nedostanou.
KDY JSEM SE O NĚJ NEJVÍC BÁL
Martin: Nevzpomínám si, kdy nejvíc. Jisté ale je, že ke všem mým strachům mi bůh s každým mým potomkem nadělil ještě jeden navíc. A ne jen tak ledajaký. Rodičovský strach vydá za všechny ostatní a nepřejde vás po zbytek života. Od chvíle jeho narození jsem tudíž odsouzen žít v neustálém strachu. O jeho zdraví, bojím se, aby se nechytil nějaké špatné party a neskončil třeba na drogách. Bojím se, že ho někde něco přejede, nebo že se mi z něj třeba nepodaří vychovat slušného člověka a jako rodič naprosto selžu. Bojím se zkrátka stále něčeho.
Ivan: O tátu se bojím vždy, když usedá za volant auta, protože vím, jak „skvěle“ umí řídit. Docela se těším, až si za tři roky udělám řidičák a už nebudu sedět na sedadle spolujezdce. Myslím, že se tak všem velmi uleví a jízdy autem budou snesitelnější. Jistě to uvítá i on, protože řízení ho opravdu nebaví. Ale vážně. Nejvíce jsem se o něj bál, když měl před operací páteře. Modlil jsem se, aby vše dopadlo dobře.
ČÍM MĚ NEJVÍC PŘEKVAPIL
Martin: Asi tím, že v sobě objevil vášeň pro malování a potřebu zachycovat svět kolem sebe způsobem jemu vlastním. Jako kluk jsem na tom byl stejně. Vždycky jsem si ale myslel, že tyhle věci jsou nepřenosné. Zdá se, že jsem se mýlil. Je samozřejmě ještě předčasné činit závěry, ale pokud jsem se v tomhle opravdu mýlil, jsem za tenhle svůj omyl rád.
Ivan: Že po mně minulý týden nechtěl dřepy. Nevím přesně proč a co se stalo, ale zjišťovat to nebudu, mohl by si vzpomenout a napařit mi tak dvojnásobnou dávku cvičení. Také mě hodně překvapil, když jako host vařil v jednom kulinářském pořadu. Absolutně jsem nepochopil jeho druhé místo, protože si v životě nenamazal ani chleba.
CO SPOLU PODNIKÁME NEJČASTĚJI
Martin: Rádi spolu sledujeme dokumenty o vesmíru a následně pak na tohle téma ještě nějakou chvíli společně filosofujeme a teoretizujeme. Ne že bychom někdy něco vymysleli, ale mám pocit, že tyhle debaty nám oběma pomáhají uvědomit si, jak nicotní tvorové vlastně jsme a jak krátký úsek času je pro nás na tomhle světě vymezen. A že je tudíž potřeba nakládat se svým časem rozumně a obezřetně.
Ivan: Oba milujeme kvalitní filmy a počítačové hry, takže spolu hodně času trávíme při hře na playstationu.
IDEÁLY O PROFESNÍ DOKONALOSTI
Martin: Nemám tušení, kam ho vítr odvane a jakým směrem povedou jeho kroky. Ta zásadní životní rozhodnutí budou nakonec pouze na něm a za ta chybná zaplatí zase jenom on sám. Mohu mu jen poskytnout jistý servis v podobě dobře míněných otcovských rad. Jsem si ale vědom, že pokud vůbec někdy padnou na úrodnou půdu, nebude to teď. Možná až za čas. Až pomine to úžasné období rozervaného dospívání, k němuž neodmyslitelně patří revolta a pohrdání radami nás, ustrašených otců. Jednoho dne jej čas přetaví z jinocha v dospělého muže, který ze své paměti možná vyorá nějaký ten fragment toho, co mu kdysi dávno jeho táta kladl na srdce. A mně nezbývá než věřit, že se tak stane a ten nový dospělák bude slušný a čestný chlap. A to bych si přál.
Ivan: Já si po absolvování několika tátových veledlouhých přednášek myslím, že ze mě chce mít hlavně slušného člověka a troufám si říct, že se mu to i povede, neboť nátlak je velký. Když jsem byl malý, tak ze mě chtěl mít zubaře nebo jiného doktora. Naštěstí výběr střední školy nechal na mně. Myslím si, že chce, abych dělal to, co mě baví a bude bavit. Také si myslím, že je rád, že jsem se vydal po cestě umělce. Baví mě malovat a fotit jako jeho, i když se nám líbí každému něco jiného.
NEJKRÁSNĚJŠÍ DÁREK
Martin: Dárkům jsem nikdy nepřikládal nějaký velký význam. Možná ke škodě svého nejbližšího okolí, které je přece jen o něco konzumnější než já. Občas na to zapomínám. Tím nejkrásnějším dárkem je pro mě tudíž on sám. Vím, jak slizce a pateticky to zní, ale já to tak opravdu cítím. Koneckonců čas od času mu to i říkám: ´Ach, můj synu, ty seš mi ale pěknej dáreček!´. To když má nějaký průšvih. Takže mu to vlastně říkám spíš dost často.
Ivan: V poslední době mě nejvíc potěšila kamera, kterou mi koupil k mým patnáctinám.
ČÍM NYNÍ NEJVÍC ŽIJEME
Martin: Mám pocit, že většina toho, čím žije, je nedobytně zabarikádována v oné magické bedně, která tolik učarovala dnešní mládeži. A sice v počítači. Zaheslované sny a tajná přání dnešních mladých lidí volně poletují bezbřehým kyberprostorem, rezonují na sociálních sítích, kde se rodí i hynou nová a nová virtuální přátelství. A tomu já moc nerozumím. Pocházím ještě ze staré školy. Život si potřebuji osahat a cítit. Nevím tudíž čím a jak intenzivně žije můj syn. Budu si muset počkat, až mi to řekne. Nutit ho k tomu ale nemůžu. Je přece téměř dospělý.
Ivan: Momentálně nejvíce žije zahradou. Neustále něco sází, přesazuje, vykopává a přemísťuje. Tahá velké kameny, kterým říká menhiry. Chtěl by mít svůj vlastní „Stonehenge“. Do toho neustále vymýšlí, jak by se zbavil plevele a jak to tak pozoruji ze svého okna v pokoji, tak to ještě nevymyslel. Teď tam nemůže pracovat, protože je po operaci zad a navíc začala zima.
Zpěvák podstoupil operaci zad v září:
13. prosince 2013 |
